Vyhledat odbornou pomoc se Miriam rozhodla sama. Poté, co jí zemřeli oba rodiče a opustil ji přítel, začala mít silné deprese a trpět náhlými změnami nálad. Léčba u psychologa nikam nevedla, proto nakonec zašla za psychiatrem. Ten jí předepsal léky, ze kterých jí bylo spíše špatně. Postupem času sice začaly fungovat, ale jejich dávky se musely zvyšovat. Dnes je Miriam bez léků prakticky ztracená. Ve svém příběhu, který nám e-mailem zaslala do redakce, se svěřuje, že už neví, jak dál.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Místo pomoci mě opustil
„Když mi zemřel otec, bylo to pro mě opravdu náročné období. Byl dlouho nemocný, ale i přesto to byl šok pro mě i mou matku. Ta bohužel ztrátu nakonec neunesla a vzala si život,“ vzpomíná Miriam. „V rozmezí dvou měsíců jsem tak přišla o oba rodiče. Doma se mnou nebylo k vydržení, po nocích jsem plakala, byla jsem nepříjemná na všechny kolem sebe. Chápu, že to bylo pro mého přítele náročné,“ přiznává. Přesto nechápe, jak ji mohl opustit.
„Karel se mnou vychovával dva nevlastní syny. Myslela jsem, že mu mohu ve všem věřit. Jenže on mi nakonec řekl, že jsem se po smrti rodičů změnila a že už se mnou být nechce.“ Miriam tak zůstala se dvěma syny sama. Po nocích začala mít ještě větší noční můry, trpěla proto nespavostí, dětem zapomínala připravit věci do školy, celkově to s ní podle jejích slov šlo z kopce.
Psycholog nepomáhal. Začala jsem brát prášky
Hned po otcově smrti nastoupila Miriam léčbu u psychologa. Povídání s doktorem ale nikam nevedlo a on nakonec doporučil léčbu u psychiatra. „Měla jsem už chození po doktorech dost. Rozhodla jsem se ale ještě to zkusit.
Prášky na deprese, které mi psychiatr dal, zpočátku vůbec nezabíraly a jen mi po nich bylo špatně,“ vzpomíná čtenářka. „Doktor mi proto postupně zvyšoval dávku. Z původní poloviny prášku beru dnes dva denně. Navíc s sebou nosím léky úplně všude, protože v případě úzkosti mám jiné prášky, které účinkují hned.“
Miriam si dobře uvědomuje, že by nových léků neměla brát tolik. Přiznává ale, že někdy si musí vzít až pět prášků za den. S pravidelnými léky ráno a večer je to tedy celkem sedm pilulek. „Jdu třeba po ulici a najednou mě přepadne úzkost. Prášek ihned zabere, ale za dvě hodiny se mi pocity vrátí. Nebýt těch léků, nezvládala bych se postarat ani o sebe, natož o dva syny. Jenomže mám strach, že takové dávkování mě brzy bude stát zdraví,“ popisuje.
„Nemám v okolí nikoho, kdo by mě vyslechl a nesoudil. Musím se tak spoléhat na pomoc psychiatra a za jeho rady, pochopení a milé slovo tvrdě platit,“ přiznává. „Mám pocit, že už nemohu klesnout níž, ale kdybych přestala navštěvovat odborníka, celá situace by se určitě zhoršila,“ tvrdí.
Autor: Šárka Cvrkalová
