Začalo to poměrně nenápadně. Pavlína se nějakou dobu cítila pod psa. Bylo to zrovna v podzimním období před čtyřmi lety, takže svou pochmurnou náladu připisovala na konto tehdejšímu počasí a panující atmosféře. Když se ale po psychické stránce necítila lépe ani poté, co podzim dávno pominul, uvědomila si tato mladá žena, že její problém bude asi vážnější, než si zpočátku myslela.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nejdříve jsem si myslela, že jsem jen unavená a celkově přetažená. Do toho to počasí, které nebylo tehdy na podzim ani trochu přívětivé. Spoléhala jsem na začátek jara, kdy všechno venku kvete. Jenže ani tehdy mi nebylo lépe a já se rozhodla vyhledat odbornou pomoc.
Domluvila jsem si sezení u psychologa
Svoji situaci jsem nejdříve konzultovala se svojí ošetřující lékařkou, která mi sama doporučila, abych se objednala k psychologovi. Dala mi několik telefonních čísel na kapacity v oboru.
Podařilo se mi pár dní nato sjednat si schůzku u jednoho psychologa a nebudu lhát, že jsem z první návštěvy v jeho ordinaci nebyla pořádně nervózní. Na druhou stranu jsem ale věřila tomu, že pokud moje problémy skutečně pramení z mé psychiky, udělám pro sebe nejlépe, když si nechám pomoci od odborníka.
Těšila jsem se na další schůzky, doktor se mi líbil
Psycholog mi hned padl do oka. Jmenoval se Damián a byl to přesně můj typ. Snažila jsem se však více soustředit na pravý důvod mých návštěv v jeho ordinaci, místo toho, abych se soustředila na pohledného pana doktora. Nicméně mi Damián svým vzhledem natolik imponoval, že jsem se těšila na každou další schůzku.
Vyloženě jsem se nemohla dočkat, bohužel jsem k němu na sezení chodila jednou za čtrnáct dní, což byla strašně dlouhá doba. Povídání s odborníkem začalo rychle přinášet kýžené výsledky. Ačkoli mi diagnostikoval lehkou formu deprese, věřila jsem sama sobě, že se s tímto problémem dokážu poprat a vyhrát.
Přiznala jsem se ke svým citům, i když jsem tím hodně riskovala
S démony ovládajícími moji hlavu jsem se snažila prát obstojně a podle výsledků, které doktor pravidelně vyhodnocoval, jsem se postupně lepšila. K Damiánovi do psychologické ordinace jsem pravidelně docházela rok a půl, a celou tu dobu jsem na pohledného pana doktora myslela. Až po roce a půl jsem šla s pravdou ven, ačkoli jsem hodně riskovala. Mohlo se stát, že by mě po mém přiznání odmítl nadále léčit a já bych si musela najít jiného doktora.
Teď to možná bude znít jako pohádka, ale Damián moje city opětoval. Přiznal se, že i on mě vnímal jako něco více nežli svoji pacientku, ale dlouho se tomu bránil. Po roce a půl jsme se dali dohromady a rok poté se vzali. Nejsem ráda za své psychické problémy, ale nebýt jich, nepoznala bych svého manžela.
Autor: Nikol Kolomazníková
