Když vás život nebaví, můžete začít na jiném místě znovu. Ida (30) to zkusila, ale vzápětí trpce litovala

Ida žije už půl roku v Americe. S rodiči se nevídá a volají si jenom málokdy. Sama žije v domnění, že se s ní rodiče kvůli jejímu odletu nechtějí bavit. Doufá, že si alespoň na naší stránce přečtou její příběh, který je zároveň vzkazem. Rodina jí chybí, ale bohužel v současné situaci nemůže nic udělat s tím, jak moc obě strany trpí.

„Chtěla jsem zažít něco nového. V mém životě se nic nedělo, žila jsem ve zvláštním stereotypu práce a osamoceného života. Inspiroval mě kamarád, který se odstěhoval do Anglie. Rozhodla jsem se, že je na čase vycestovat za hranice,“ vysvětluje Ida.

Zajistila jsem si brigádu. Mělo to být na čas, ale nakonec jsem potkala lásku svého života

Když Ida sdělila své rozhodnutí rodičům, byli smutní. „Vždy mě měli doma. Báli se, že se s nimi už nebudu bavit. Že je opouštím natrvalo. Já ale přísahala, že je to jenom půlroční brigáda, po které se vrátím,“ vzpomíná Ida. „Jenomže jsem se tu po třech měsících zamilovala a můj nový přítel mi našel trvalou práci.“

Když Ida oznámila radostnou novinu rodině, neměli z ní radost. „Oni mi přejí jen to nejlepší. Měli ale pocit, že tím pádem na ně už nebudu mít čas. Já ale slíbila, že určitě i s Johnem přiletíme. Také jsem navrhla, aby navštívili oni nás. To vše se stalo před dvěma lety.“

Bojí se létání. Já zase nemocí

Ida si s rodiči často volala. Mluvili spolu přes internet i přes mobilní telefon. Jenomže časově náročná práce kontakt stále víc a víc omezovala. „Přestala jsem mít skoro úplně čas, postupně se naše konverzace omezily na jednu za měsíc. I když jsem při každém hovoru slibovala, že přiletím, kvůli práci jsem nemohla,“ lituje Ida.Rodiče za ní do Ameriky letět odmítli.

Oba se bojí létání, nikdy v žádném letadle neseděli. „Když mám teď konečně v práci trochu volněji, moc ráda bych jim svou nepřítomnost vynahradila. Jenomže v současné době řádí ve světě různé nemoci a na letištích je to nejhorší. Poslední dobou je to koronavirus, ale nemocí je mnohem víc. A já se bojím v takovém prostředí pohybovat. A stejně tak i můj přítel John.“

Bohužel kontakt mezi rodiči a Idou je stále slabší. „Dnes mi rodiče už telefony ani neberou. Vědí totiž, že je pouze zase zklamu tím, že nepřijedu. Myslím, že jsou na mě naštvaní. Mají pocit, že už je nechci vidět, že je nemám ráda. To ale není pravda. Kdyby to jen trochu šlo, ráda bych je opět viděla,“ končí své vyprávění Ida.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Autor: Šárka Cvrkalová