Dana (39): Když mě našel v slzách skácenou na podlaze, už jsme to nemohli dál odkládat

Rodina paní Dany se na první pohled zdála přímo ukázková. Ona i její manžel měli práci, děti na jejich okolí působily vždy jako slušně vychované. Přesto tato rodina skrývala jedno temné tajemství.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Dana a její manžel dlouho řešení problému odkládali. Situace ale došla tak daleko, že se jednoho dne manžel paní Dany vrátil z práce a našel ji uplakanou ležet na podlaze. Tehdy už museli zasáhnout.

Naše okolí si myslí, že jsme perfektní rodinka

Lidé v našem okolí jsou přesvědčeni, že naše rodina je ukázková. Pracující rodiče, kteří slušně vydělávají, rodinný domeček a dvě vychované dospívající děti. Co víc bychom si vlastně měli přát?

Ve skutečnosti je to ale úplně jinak. Ano, na veřejnosti se snažíme tvářit tak, že je všechno naprosto v pořádku, ale za dveřmi našeho domu řešíme jeden velký problém.

Začalo to už v synově pubertě

S manželem máme dvě děti – dceru Pavlínu a syna Lukáše. U toho se puberta začala projevovat velmi brzy, už ve dvanácti letech nám odsekával a hodně zlobil.

To však nebylo nic proti tomu, jak se začal chovat potom. Jak Lukáš rostl, začal si na nás dovolovat. Zprvu na mě, protože z manžela měl ještě nějaký respekt. Nadával mi, byl drzý a vrcholem všeho bylo, když nám začal krást peníze. Chodil za školu a doma často lhal.

Syna jsme přestávali zvládat. Byla chyba, že jsme to neřešili dříve

Brzy jsme si s manželem uvědomili, že syna v jeho výchově přestáváme zvládat. Ve svých šestnácti letech už si v podstatě dělal, co se mu zachtělo. Byla naše velká chyba, že jsme to nezačali řešit dříve.

Na syna jsme byli krátcí, nepomáhalo vůbec nic. Jeho chování se zhoršovalo a stupňovaly se také jeho agresivní projevy. Měla jsem strach z vlastního dítěte!

Manžel mě našel v slzách ležet na podlaze. Tehdy jsme si řekli dost

Před pár týdny se manžel vrátil domů z práce a našel mě ležet v kuchyni na podlaze. Byla jsem ubrečená a v pořádném šoku. Hádka se synem totiž dospěla do takového extrému, že na mě fyzicky zaútočil.

To byla pro manžela poslední kapka. Tehdy jsme si řekli, že už to řešit musíme. Synovi ještě není osmnáct, plnoletý bude až příští rok. Do té doby o něm můžeme rozhodovat my – a my se rozhodli rázně zakročit. Tohle už bylo hodně přes čáru.

Nechali jsme syna zavřít do ústavu pro problémové děti

Na internetu jsme si našli nějaké informace, a nakonec se rozhodli, že syna umístíme do speciálního ústavu pro problémové a nezvladatelné děti. Samozřejmě nám dal dost ošklivě najevo, co si o tom myslí. My ale neudělali krok zpět.

Nyní je to půl roku, co je syn v ústavu. Věříme, že mu tam pomohou. Stále s námi odmítá mluvit, ošetřující lékař ale radí vydržet. Doufám, že se synovo chování zlepší. Stále mě totiž bolí vzpomínka na to, jak moc mi ublížil.

Autor: Nikol Kolomazníková