Andrea (39): Teprve na prahu jeho domu mi došlo, co je zač. Vzala jsem nohy na ramena

Za jiných okolností by si takového muže ani nevšimla. Přesto si něčím získal její pozornost. Ačkoli jí v hlavě blikala varovná kontrolka, rozhodla se zjistit, co je ten pohledný a zároveň tajemný muž vlastně zač.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Andrea a Michal se potkali v baru, kam se oba dva v pátek večer přišli pobavit. Andree se podařilo vymámit z toho sympaťáka telefonní číslo. Bylo na něm totiž něco, co ji záhadným způsobem přitahovalo.

Nebyl můj typ, ale něco mě k němu táhlo

Poprvé jsem si ho všimla, když jsem šla k baru pro pití. Seděl na kraji barového pultu, úplně sám a hleděl do skleničky s pitím. Za jiných okolností bych jen prošla okolo a takového muže si ani nevšimla. Nebyl to můj typ.

Přesto jsem ho během toho večera pozorovala. Bylo na něm něco, co mě k němu přitahovalo, ačkoli jsem si to nedokázala vysvětlit.

Bez jeho čísla jsem odmítla odejít

Kamarádka mi říkala, že je zvláštní, ale mě to k němu stále táhlo. V hlavě mi sice blikala varovná kontrolka, ale já si řekla, že bez jeho telefonního čísla toho večera neodejdu. Sebrala jsem odvahu a o číslo si mu zašla říci.

Jakmile jsme stanuli tváří v tvář, byla jsem ještě nervóznější. Na jednu stranu se mi líbil, na stranu druhou jsem z něho měla strach. Číslo mi ale dal a já mu další den zavolala.

Vyhýbal se schůzce a já nevěděla proč

Sice by to mělo být naopak a na rande by měl zvát muž ženu, já se ale rozhodla udělat první krok. Následující den jsem mu napsala, moje zpráva však zůstala bez odpovědi. A bez odpovědi zůstaly i ty další.

Když už se mi konečně ozval zpátky, odmítal moje návrhy na setkání. Trochu se mě to dotklo, vůbec jsem to nechápala. Přesto tu bylo něco, co mě nutilo jej i nadále pokoušet. Zkrátka to v sobě měl a já si nemohla pomoci.

Poslal mi adresu. Když jsem přišla k jeho domu, začala jsem se bát

Až po čtrnácti dnech přišla zpráva z jeho strany. Poslal mi adresu a chtěl, abych přijela. Adresa mě zavedla kousek za město do jedné malé vesničky. Jakmile jsem přijela k jeho domu, začala jsem se bát.

Statečně jsem přišla až k domovním dveřím. Byl to menší rodinný domek, přízemní. Než jsem stačila zazvonit, ohlédla jsem se a viděla špalek potřísněný krví. Byla v něm zaseknutá sekera. A všude okolo stopy krve.

Vyděsila jsem se a na to, abych zazvonila, už nedošlo. Utíkala jsem zpátky do auta a okamžitě odtamtud ujela. V hlavě mi běžely představy, co je sakra zač a co se mi mohlo stát, kdybych šla až k němu domů.

Byla jsem hloupá a za své představy se stydím

Bylo mi jasné, že na toho muže musím zapomenout. Teď už jsem věděla, co je vlastně zač! Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Když mi psal, na jeho zprávy jsem nereagovala. Pak se objevil za mými dveřmi, ačkoli jsem nevěděla, jak se mu podařilo vypátrat, kde bydlím.

Zpoza dveří jsem na něho křičela, že vím, co je zač, a ať okamžitě odejde, nebo volám policii. Nejdříve nechápal, tvářil se zmateně. Pak jsem mu řekla, že jsem u něj viděla špalek, sekeru a krev. A on se začal smát!

Teď jsem byla zmatená já. Když mi vysvětlil, že je to dům jeho babičky, která na vesnici jako každý jiný seká kuřatům hlavy, cítila jsem se trapně. Vážně mě napadlo, že by mohl být vrah? Styděla jsem se za své představy.

Michala jsem nakonec pozvala dovnitř. Dlužila jsem mu omluvu. Letos spolu oslavíme druhé výročí, ačkoli to zpočátku vypadalo všelijak.

Autor: Natálie Kabourková