Žaneta byla odmalička průšvihářka. Vůbec nechápala, proč se jí to všechno děje. Přemýšlela, jestli se nenarodila nějak „vadná“. Bála se, že si nikdy nenajde muže a nebude moci založit rodinu. To se jí nakonec díkybohu podařilo. Dokonce pochopila, že problémy nejsou způsobeny její vinou, ale že se jedná o léčitelnou poruchu. I tak, zcela vyhráno ještě nemá.
Malá uličnice
Když bylo u nás v ulici rozbité okno, všichni hned věděli, že si mají jít stěžovat k našim. Měla jsem nejhorší pověst zlobivé uličnice. Tak jsem si přála chodit v pěkných šatičkách s lokýnkami ve vlasech jako moje spolužačky. Protože jsem ale pořád někde lítala, ztrácela věci i součásti oblečení a rozbíjela sousedům okna a sobě kolena, naši se ke mně chovali jako k malému grázlíkovi. Táta mě často káral: „Holka, co z tebe vyroste, vždyť takhle se ani nevdáš! Kdo by chtěl takovou raubířku?“
Problémy ve škole i v zaměstnání
V dospívání jsem málem nedodělala školu, protože jsem nosila domů samé poznámky a zhoršené známky z chování. Zdálo se mi, že se mi smůla lepí na paty. Vůbec jsem neměla svůj život ve svých rukou.
Kolikrát jsem musela kvůli absencím nebo nedbalosti opustit zaměstnání a hledat si jiné, kolikrát jsem ztratila peněženku i s doklady, nebo jsem nabourala autem, už snad ani nedokážu spočítat.
Naštěstí jsem se navzdory své smůle seznámila s milým mužem a máme spolu šestiletého syna Adama. Můj otec i můj muž jsou ale celí nesví z toho, jak Adama budu vychovávat. Říkají mi: „Jak ho chceš naučit neztrácet věci a dělat si úkoly do školy, když ty sama jsi schopná někde zapomenout i hlavu?“ Popravdě řečeno, nevím. Je mi Adámka líto, když vidím, jak nešťastně vzpomíná, kde si zapomněl zimní rukavice, nebo když se z poznámek dozvím, že není schopen soustředit se na výklad učitelky ve škole.
Návštěva u odborníka
Když jsem si s ním už nevěděla rady, navštívili jsme dětského psychiatra. Ten s Adámkem provedl různá vyšetření a pak mi vysvětlil, že se s největší pravděpodobností jedná o poruchu pozornosti s hyperaktivitou. Projevy se podle něj dají zmírnit medikací a psychoterapií. Nemusím se prý ničeho obávat, v současnosti je velké množství dětí s touto poruchou, která je v dětství velmi dobře řešitelná, a nemusí tedy komplikovat život až do dospělosti.
Naděje na zlepšení
Řekla jsem mu o svých problémech, s nimiž se celý život potýkám, a on mě doporučil ke svému kolegovi. Adámek poruchu prostě podědil po mně. Když jsem ale já byla malá, nikdo o ní nevěděl, ani se projevy poruchy nijak neřešily. Prostě nás označili za nezvladatelné spratky.
I když to pro mě znamená chodit pravidelně na psychiatrii a brát léky, které mají občas nežádoucí účinky, ulevilo se mi a jsem ráda, že nejsem já ta špatná, která se neumí chovat a která si zaslouží za svoje průšvihy akorát potrestat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Eva Tisová
