Když Věra vstoupila do kůlny svého přítele, nenapadlo ji, že odtamtud bude odcházet v slzách. Viděla tam však něco, co jí naprosto vyrazilo dech. Přítel Kryštof celou situaci zpočátku nechápal.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Věra už byla jednou vdaná. Manželství však nevyšlo, trvalo jen tři roky. Poté marně hledala spřízněnou duši. Tu našla až v Kryštofovi, se kterým to konečně vypadalo nadějně.
Vzájemně jsme se poznávali a já nechtěla nic uspěchat
Po rozvodu s manželem jsem byla na výběr partnerů opatrná. Možná až příliš, proto jsem se pět let plácala z jednoho nevydařeného vztahu do druhého a o pořádného muže zkrátka nezakopla.
Když se v mém životě objevil Kryštof, věděla jsem prakticky okamžitě, že je to moje krevní skupina. Vzájemně jsme se poznávali a já nechtěla nic uspěchat. Chtěla jsem mít jistotu, že dělám správně, když si ho pouštím blíže k tělu.
Vyprávěl mi o své práci, která je zároveň jeho koníčkem
Kryštof se vyučil truhlářem a truhlařina se stala nejen jeho zaměstnáním, ale také velkým koníčkem. Často mi vyprávěl o své práci a bylo na něm vidět, že je to jeho vášeň.
Chtěl mi ukázat, čemu se věnuje. Jasně, chtěl se jakožto typický muž pochlubit, jak moc mu práce se dřevem jde. Proto mě vzal k sobě do kůlny. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, najednou jsem viděla něco, co mě okamžitě dohnalo k slzám.
Dědeček měl stejnou stoličku
V tu chvíli jsem si vůbec nevšímala výrobků, které se mi Kryštof snažil ukázat. Můj zrak spočinul na staré dřevěné stoličce, kterou jsem velmi dobře znala. Úplně stejnou měl totiž můj dědeček, se kterým jsem trávila celé dětství.
Dědeček byl můj vzor. Neměla jsem otce, on mi ho nahrazoval. Milovala jsem ho celým srdcem, právě na této stoličce mě často choval na klíně a vyprávěl mi různé příběhy. I když už byl po smrti skoro pět let, stále jsem to velmi těžce nesla.
Kryštof situaci vůbec nechápal. Myslel si, že něco pokazil
Kryštof se na mě díval a jeho obličej skrýval mnoho emocí. Očividně to vůbec nechápal. Dokonce se tvářil provinile, myslel si totiž, že něco pokazil.
Jakmile ze mě vyprchala první vlna silných emocí, které ve mně pohled na stoličku a vzpomínka na dědečka vyvolaly, musela jsem se začít smát. Kryštof vypadal kouzelně, když nechápal a nervózně se drbal ve vlasech.
Je to zvláštní, ale mám k němu zase o kousek blíže
Samozřejmě jsem mu vysvětlila, co mě dohnalo k slzám a že v tom rozhodně nemá prsty. Očividně se mu ulevilo. Poté opět pokračoval s prohlídkou, na kterou jsem se snažila soustředit, ale můj zrak se stále vracel k „dědově“ stoličce.
Je to zvláštní. Ale díky tomuto objevu v kůlně mého přítele k němu mám zase o něco blíže. To mi dal asi dědeček tam ze shora znamení, že je Kryštof pro mě dobrá volba.
Autor: Nikol Kolomazníková
