Nad naší vzdálenou rodinou jsem nikdy moc nepřemýšlela. Vždy jsem to byla jenom já, moji dva bratři, matka a otec. Občas jsme jako malí jezdili k babičce s dědou, ale to byli všichni členové rodiny, které jsem osobně poznala. A donedávna jsem netušila, jaká tajemství se za naším rodokmenem ukrývají.
Neměla jsem důvod po tom pátrat. Kdybych měla podezření, možná bych se zajímala dřív. Ale připadalo mi, že jsme rodina jako jakákoli jiná. A vlastně je to pravda, jenom máme v rodině tajemství, které z nějakého důvodu prý smíme znát jenom my, členové rodiny.
Na naší zahradě je prý ukrytý poklad
Když býval prapradědeček mého otce mladý, kdesi v lese prý našel truhlu se starými mincemi. Nevěděl tehdy, že by za ně mohl dostat nějaké nálezné. Proto se rozhodl schovat ji ve sklepě a po mnoha letech ji zakopal na zahradě. Když později odcházel na vojnu, řekl svému otci, co udělal. Otec si myslel, že jde jenom o nějakou legraci, a proto po truhle nepátral. Jenomže jeho syn se o pokladu zmiňoval v několika dopisech z vojny a jemu začalo docházet, že to vtip nebude.
Zdroj: 123RF.COM
Truhlu skutečně našel. Schoval ji ale na původní místo, aby se se synem později o odměnu rozdělili. Bohužel k tomu už nedošlo. Syn na vojně zemřel a než se můj praprapradědeček stihl s někým podělit o tajemství, skolila ho nemoc.
Až jeho vnuk v dospělosti našel staré dopisy a na základě nich mu došlo, že v domě je kdesi velké tajemství. Tou dobou byl ale dům už dávno přestavěný a nikdo nedokázal polohu pokladu určit. A tak se pověra o pokladu na naší zahradě začala šířit z otce na syna. Nikdo kromě naší rodiny o tom prý neví. V domě stále žijeme. Kdyby se snad někdo doslechl o údajném pokladu, mohlo by to celé stavení ohrozit. Muzea jsou schopná obejít kdejaký předpis, aby se dostala k tak starému pokladu.
Nevím, zda je to celé pravda. Nikdy se to asi nedozvím
Zdroj: 123RF.COM
Dnes už nikdo neví, kde přesně by se měl poklad nacházet. Dům byl několikrát přestaven. Tam, kde dříve býval skleník, dnes stojí stodola. Truhla, pokud nějaká existuje, může být na pozemku v podstatě kdekoli. Nevím, zda tomu mám věřit, ale něco mi říká, že na tom všem trocha pravdy je. A také dobře vím, že jakmile by to zjistil někdo z místních, dostalo by se to rychle do světa a co nevidět bychom měli na svém pozemku bagry.
Proto si myslím, že předávat toto tajemství z generace na generaci je nejlepší nápad, jak poklad nepohřbít úplně a zároveň zanechat tajemnou otázku, zda skutečně existoval a existuje.
Věra, Cheb
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna
Autor: Šárka Cvrkalová
