Když mi přítel oznámil, že dostal pracovní nabídku v Kanadě, úplně první věc, která mi probleskla hlavou, bylo, že se určitě rozejdeme. Jeho pracovní příležitost přišla jen pár dní poté, co jsme oslavili naše šesté výročí. V té době jsme se začali bavit i o svatbě. Jakmile se ale přítel dozvěděl o tom, že by měl na rok odjet do Kanady a řídit tam pobočku jejich firmy, z plánů najednou sešlo.
Všechno to bylo špatně načasované
Osud si s námi pěkně pohrál a načasoval si to opravdu nešťastně. Nejenže jsme začali mluvit o svatbě, ale také jsme se bavili o tom, že bychom chtěli založit rodinu. Pracovní nabídka zahrnovala roční odloučení. Kvůli životu v zemi, jež byla od té naší vzdálena na tisíce kilometrů, to všechno smetla ze stolu. Upřímně jsem si neuměla představit, že bych měla udržovat vztah na dálku, navíc na tak dlouhou dobu. Smiřovala jsem se s tím, že se rozejdeme. A velmi mě to vědomí tížilo.
Rozhodli jsme se to zkusit
Přítel o mých obavách věděl. Na základě nich pochyboval, jestli nabídku přijmout. Viděla jsem na něm však, že ho to trápilo. Očividně chtěl odjet do Kanady. Byla to příležitost, kterou by už nikdy v životě nemusel dostat. Váhal jen kvůli mně, a to mi nepřišlo fér. Proto jsem mu sama navrhla, že to zkusíme. Nebyla jsem si jistá, zda to vůbec půjde, ale zato jsem byla pevně odhodlaná to alespoň zkusit.
Zdroj: 123RF.COM
Přítel odjel, loučení bylo šílené. Slzy mi po tváři tekly od samého rána. Když jsem odjížděla z letiště, zatímco přítelovo letadlo vzlétalo, skoro jsem přes slzy neviděla na řízení.
První měsíce byly krušné
Zvyknout si na život v odloučení po šesti letech, kdy jsme trávili prakticky každý den po boku toho druhého, nebylo ani trochu jednoduché. První měsíce byly krušné, brečela jsem pokaždé, když jsem s přítelem mluvila. Jedna z nejtěžších věcí bylo se vůbec časově sladit, protože mezi Prahou a Kanadou byl časový posun. Přítel byl pracovně hodně vytížen. Často mi tak volal až v době, kdy u nás byla dávno noc.
Odpočítávala jsem měsíce, týdny i dny
Přešel půlrok našeho odloučení a k mému překvapení náš vztah stále trval. Nebylo to lehké, stýskalo se mi, chyběla mi přítomnost blízkého člověka. Jakmile ale byla polovina za námi, začala jsem odpočítávat. Nejdříve jsem odpočítávala měsíce, poté týdny, nakonec dny. Když do přítelova návratu zbývalo pouhých 14 dní, cítila jsem se jako puberťačka.
Zvládli jsme to. Rok se překlenul a přítel se mi vrátil. A nejenže se vrátil, hned na letišti mě navíc požádal o ruku a já souhlasila. Nevěřila jsem tomu, že to zvládneme. Ale zvládli. A za půl roku se budeme brát.
Autor: Nikol Kolomazníková
