Práce v domově mě naplňovala a musíte mít na ní tu správnou povahu. Tahle práce rozhodně není pro každého. Za svou praxi jsem se setkala s několika lidmi, kteří to po pár týdnech vzdali. Zkrátka neunesli tu tíhu stáří, která zde panuje.
Kolikrát vidíte smutné staré lidi, kteří čekají na návštěvu, jež ale nepřichází. Je smutné pozorovat, jak rodiny, děti i vnoučata na své babičky a dědečky jednoduše kašlou. A ještě horší je pro mě sledovat, když se někteří objeví jen v době důchodu.
Pan Ladislav
Před čtyřmi roky k nám do domova důchodců přibyl pan Ladislav. Byl to postarší dědeček, který přišel o nohu a kterého do domova důchodců nechala umístit jeho dcera. Zatímco jí se asi ulevilo, pak Ladislav tuhle změnu nepřijal zrovna dobře. Ba spíše naopak.
Byl strašně protivný, nerudný a místy až sprostý. Na pečovatelky nadával, měl ošklivé poznámky, byl na ně zlý. Nikdo se o něho nechtěl starat, všichni mu šli raději z cesty. Jenže když se panu Ladislavovi po roce zhoršila cukrovka a on díky ní přišel i o druhou nohu, začal být najednou plně odkázán na pomoc někoho dalšího.
Zdroj: 123RF.COM
Ujala jsem se ho
Situace se ještě zhoršila. Pan Ladislav skutečnost, že je z něho úplný mrzák, přijal velmi těžce a začal být ještě protivnější. A tak jsem se ho ujala, protože nikdo jiný to dělat nechtěl. Byla jsem mu po ruce prakticky celý den, snažila jsem se ho rozveselit a ukázat mu, že život má smysl i přesto, že nemá nohy. Na vozíčku jsem ho chtěla vozit ven, v létě do města na zmrzlinu. Odmítal. A dával mi jasně najevo, že jsem mu naprosto ukradená a že mu lezu na nervy. Odháněl mě, byl na mě sprostý a já si od něho kolikrát vyslechla opravdu ošklivá slova.
Nejsem ten typ, co by se vzdával. Když mi život postaví do cesty balvan, přelezu ho. A proto jsem se rozhodla, že to nevzdám ani s panem Ladislavem.
Smutné loučení
Nedala jsem mu pokoj. Každý den jsem to zkoušela znova a znova, dokud pan Ladislav nedospěl k názoru, že mám možná pravdu. Postupně začala jeho nerudná maska opadávat a stařík se proměnil v docela příjemného společníka. Jak šel čas, měli jsme k sobě blízko, za což zčásti mohla i skutečnost, že jsem byla v podstatě jediná, kdo se o pana Ladislava pořádně staral.
Před půl rokem ale stále se zhoršující cukrovka dostihla i pana Ladislava. Byl to pro mě šok: přijít do práce a zjistit, že místo tradiční vycházky budu uklízet jeho věci. O to větší šok mě čekal ve chvíli, kdy se v domově objevil právník se závětí pana Ladislava. Ten nerudný, protivný a sprostý starý muž, který v okamžik, kdy ho dcera odložila do domova, ztratil veškerou chuť do života, na mě pamatoval ve své závěti. A odkázal mi 3 miliony korun. Tohle bych nečekala ani ve svých nejdivočejších snech!
Autor: Nikol Kolomazníková
