Romana: Dysgrafie, mi ničila život, maturitu jsem napsala až na podruhé

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
dysgrafie
dysgrafie

Už od malička jsem měla problémy s psaním a čtením. Psala jsem chyby v základních slovech, při čtení jsem si domýšlela slova, spolužáci na základní škole na tom byli zprvu podobně, ale později se ukázalo, že se u všech problémy zmírnily. Proto se moji rodiče rozhodli v mých deseti letech navštívit poradce.


Moc si to nepamatuji, prošla jsem několika testy, doktorka se mě ptala na podivné otázky, ukazovala mi obrázky, nutila mě číst. Styděla jsem se a moc mi to nešlo. Její závěr ale nakonec byl, že jsem zkrátka nepozorná, že to chce trénovat soustředěnost a že jsem před ní byla nervózní, takže proto mám tak nízký výsledek. Žádné úlevy jsem tedy ve škole nedostala.

Rodiče mi mou snahu znechutili tím, jak na mě tlačili

Věděla jsem, že mám navíc a můžu mít známky jako ostatní děti. Začala jsem tedy trénovat, psát doma slohy i diktáty. Nadšeně jsem chodila každé ráno za tátou, že jsem sama od sebe napsala nějaký ten příběh plný zvířátek a dětí hrajících si na hřišti. Dočkala jsem se ale jenom kontroly chyb.

To bylo důležité, ale mě bavilo především psát a k obsahu práce se nikdy nikdo nevyjádřil. Dokonce ani učitelka, které jsem práce nosila ukazovat. Řekla mi vždy jenom, že je dobře, že doma trénuji. To mi ale nestačilo. Navíc po mně rodiče začali chtít mnohem více domácích cvičení, a tak jsem byla brzy znechucena.

Prošla jsem základní školu se čtyřkami, na gymnáziu se nic nezměnilo

Zdroj: 123RF.COM

Vlastně pouze jedna věc byla jiná. Přístup mé češtinářky. Všimla si mého nadání na slohovky a začala mě přihlašovat do nejrůznějších soutěží. Nikdy jsem ale kvůli chybám nic nevyhrála. Kdy se mě učitelka ptala, zda jsem zkoušela zajít k odborníkovi, vyprávěla jsem ji, jak mi doktorka řekla, že jsem jenom nepozorná.

Učitelka byla i přesto velmi milá a dávala mi na diktáty více času, stejně jako dalším dvěma spolužákům, kteří měli dyslexii potvrzenou. A ukázalo se, že mi opravdu více času a opětovná kontrola může trochu pomoci.

U maturity jsem samozřejmě čas navíc nedostala

Záviděla jsem spolužákům, kteří měli na slohovou práci u maturity dvakrát více času. Já bohužel nebyla oficiálně nemocný člověk a tak jsem měla stejné podmínky, jako ostatní maturanti. Možná si říkáte, že je k smíchu závidět někomu s dyslexií, ale když víte, že by vám ten čas pomohl napsat to dobře napoprvé, zkrátka vás ten pocit užírá.

Chybělo mi jen pár bodů, které jsem bohužel musela dohánět až v září. Rodiče to velmi zklamalo. Pořád se odvolávali na tu starou paní doktorku, která mi přeci řekla, že žádnou dysgrafii ani dyslexii nemám.

Ukázalo se, že se ve mně téměř všichni pletli

Profesoři na vysoké škole nebrali na moje chyby ohled. Dvě chyby v textu znamenaly neúspěch. Začala jsem totiž studovat soukromou školu žurnalistiky. Rodiče mě moc nepodporovali a mezi učiteli jsem neměla nikoho, kdo by mě chápal. Až na mou profesorku ze střední, ta mi poradila zajít za doktorem na vlastní pěst.

A výsledky z vyšetření skutečně prokázaly, že jsem dysgrafik. Doktor dokonce nechápal, jak je možné, že se na to nepřišlo dřív. Vyprávěla jsem mu o vyšetření a on řekl, že je to především chyba rodičů. Neměli dát hned na první výsledek, jejich povinností bylo obejít se mnou více možností. Takže celé mé utrpení je vlastně jejich chyba a moje učitelka češtiny ze střední by si zasloužila medaili.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články