Robert podle svých slov v mládí usnul na vavřínech a teď toho maximálně může litovat a svěřit se světu se svým problémem. Dříve mohl jíst, co ho napadlo, celé dny se válet v posteli, nic nedělat, přesto nepřibral ani kilo. Jeho dětským snem bylo vypadat jednou jako drsňák z filmů. Jenomže s přibývajícími lety se jeho spalování změnilo. Teď je se svými sto kily a malou postavou všem jen pro smích.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Dnes už chápu, proč mě v mládí polovina lidí milovala a polovina nenáviděla. Byl jsem oblíbený, protože jsem dobře vypadal a měl všechno. Na druhou stranu si mnozí dobře uvědomovali, že jsem to šťastné dítě, co dostane vše zadarmo. Nemusel jsem totiž nikdy nic dělat, přesto mi všechno vyšlo,“ přiznává. „Postupem času se ale všechno změnilo, nakonec jsem doplatil na to, že mi dříve pečení holubi lítali až do úst.“
Mým vzorem byl Rambo. Do toho mám dnes ale opravdu daleko
Robert vypráví, že ze školy chodil rovnou do postele. „Na základce jsem ještě něco dělat musel, to mě hlídali rodiče. Ale potom střední a vysoká probíhaly tak, že jsem se jen válel a nic nedělal. Neměl jsem koníčky ani moc přátel. Ve třídě jsem sice byl mezi některými oblíbený, ale tomu bych neříkal přátelství,“ svěřuje se. „Stále dokola jsem si pouštěl filmy se Sylvesterem Stallonem.
Můj oblíbený hrdina byl třeba Rocky Balboa, ale ještě víc jsem miloval Ramba,“ směje se.
I když tehdy Robert vypadal dobře a byl u děvčat oblíbený, do svalnatých hrdinů měl daleko. „Neměl jsem sice pekáč buchet, ale postavu jsem měl dobře stavěnou, holkám jsem se líbil. S jednou z nich jsem nakonec uzavřel po pěti letech vztahu manželství,“ říká.
Přestal jsem se hýbat úplně. Žena si mě vykrmila a taky už mám pěkné pivní břicho
Ani dřív podle všeho Robert sportu mnoho šancí nedal. Chodil ale každý den pěšky do školy. Když si našel práci v kanceláři, do které dojíždí autem a jediné patro v budově vyjíždí výtahem, jeho tělo začalo i přes jeho genetické předpoklady protestovat. „Vydělávám sice dobré peníze, ale jinak jsem se nezměnil. Jsem líný, po práci si lehnu na gauč. Nejlépe s plechovkou piva. Moje manželka je navíc vynikající kuchařka. Pekáč buchet denně sním, místo abych ho měl na břiše,“ říká s nadsázkou čtenář.
Takže zatímco dříve byl Robert u děvčat oblíbený, dnes jeho vzhled moc pozornosti nepřitahuje. „Je mi trochu líto, že můj sen o Rambovi se dávno rozplynul. Ale své ženě se líbím takový, jaký jsem. A to je konec konců asi to nejpodstatnější,“ končí vyprávění.
Autor: Šárka Cvrkalová
