Dlouhých šest let jsem žila s manželem ve společné domácnosti. Zatímco on chodil do práce, já kromě toho zvládala ještě uvařit, uklidit, postarat se o domácí úkoly našeho syna, popřípadě zajít na úřady, bylo-li to třeba. Všechno jsem řešila sama, manžel ale vydělával velké peníze a já to brala tak, že jsem žena a tyto věci jsou zkrátka na mně.
Daniel je finanční poradce, takže pracuje často i po večerech, střídá klienty, neustále něco nestíhá. Nikdy jsem se na něho nezlobila, když nemohl vyzvednout malého Patrika ze školy, nebo když slíbené kino muselo stranou. Vždy jsem si plány nějak přizpůsobila tomu, abych všechno stíhala.
Po těžké autonehodě jsem skončila na vozíčku
Stalo se to před dvěma lety. Po těžké autonehodě, při které jsem naštěstí jela v autě sama, jsem se probudila v nemocnici po pěti dnech. Doktoři mi řekli, že jsem měla štěstí, protože jsem přišla pouze o schopnost hýbat nohama. Zpočátku to byl šok, ale brzy jsem přijala fakt, že jsem naživu. Nehodu způsobil řidič druhého auta, který se nabídl zaplatit poměrně vysoké odškodné. Samozřejmě proběhl i soud, u kterého jsem ale neměla tendenci mu nijak víc ubližovat. Unikl jen s minimálním trestem.
Myslela jsem, že finance, které jsme dostali, přesvědčí mého manžela, že nemusí už tolik dřít v práci, že mi pomůže, když ho nejvíc potřebuji. Jenomže jsem se mýlila. Stala jsem se pro něho zátěží a snažil se v práci trávit ještě víc času než dřív.
Stěhování, starost o syna, domácí práce. Vše zůstávalo na mně
Zdroj: 123RF.COM
Jelikož jsme bydleli ve třetím patře bez výtahu, museli jsme se přestěhovat. Kvůli svému postižení jsem potřebovala přízemní byt. Manžel sice na internetu našel několik nabídek, zaplatil kauci vybraného bytu a objednal stěhováky, v podstatě ale jinak nehnul prstem. Patrika dál vyzvedávám ze školy já. I když je pro mě složité se přes půl města dostat na vozíku k budově, kde se učí, zatímco manžel ji má za rohem práce, údajně nemá příliš času a mám se starat sama.
Doma mi nepomůže ani s nejmenším. Vždycky to prý byla moje povinnost. Jsem silná žena a mám se postarat. Pokud mi nepořádek vadí, musím si ho uklidit. Kdybych neuklízela já, žili bychom doma v moři prachu a odpadků. A jemu by to nevadilo. Po dvou letech jsem si na život na kolečkovém křesle zvykla. Manžela miluji a nikdy ho neopustím. Stejně tak vím, že on miluje mě. Jenom se zkrátka ve většině věcí musím spolehnout sama na sebe, protože jsme si své role na začátku manželství pevně určili a nezmění to ani fakt, že jsem tělesně postižená.
Autor: Šárka Cvrkalová
Názor odborníka
Z příběhu lze usoudit, že manžel na svou práci klade velkou váhu. Spousta lidí, a zvláště mužů, má tendenci svou hodnotu určovat na základě úspěchu v práci a množství peněz. Zpravidla se s těmito entitami pojí i prestiž, sociální status či role. Je-li pohled na sebe sama určován takovýmto vnějším ukazatelem, je o to obtížnější si dobrovolně odepřít či snížit jeho přísun. Člověk si chce totiž udržet co nejlepší pohled na sebe sama, ochránit své ego a ostatní záležitosti mohou ustupovat do postranní. V tomto ohledu je tedy žádoucí, pokud hodnota člověka pramení více zevnitř jeho samého a není tolik založena na vnějších ukazatelích.
Zdánlivě to dává smysl, bez peněz se přeci člověk neobejde. Avšak pokud má člověk natolik zúžený pohled, že nedokáže nebo neumí zaujmout empatický přístup k partnerovi, může nastat problém. K tomu přistupuje každá dvojice svým specifickým způsobem, někdo se hádá, jiný mlčí a v tichosti dlouhé roky trpí. A někdo je schopen o problému komunikovat a nalézt přijatelný kompromis.
O problému by bylo vhodné komunikovat i s psychologem či v manželské poradně, protože kromě výše zmíněných poznatků existuje celá řada dalších příčin, důvodů, řešení a potíží.
S některými z nich se lze bez profesionální pomoci jen obtížně vypořádat. Například takový nedostatek empatie až citový chlad, který se v tomto příběhu projevuje u manžela může poukazovat na hlubší problematiku.
