Mé dětství nebyla procházka růžovou zahradou. Když jsem se narodila, má matka mě údajně odložila. Poté mě přesunuli do dětského domova, kde jsem byla až do svých osmnácti let. Celé mládí mě nekontaktoval otec, a dokonce ani matka. Na samotu jsem si zvykla a dokázala jsem se o sebe postarat.
Nelehký systém v dětském domově mě naučil, jak se vypořádat s životem. Hned po ukončení střední školy jsem mohla odejít a postavit se na vlastní nohy. Našla jsem si práci, nový byt a začala jsem žít nový a úžasný život. Vše se ale zhroutilo, když se mi po letech ozvala moje matka.
Kontaktovala mě na sociální síti
Naše setkání nebylo náhodné a nebylo osobní. Ráno jsem otevřela Facebook a přečetla si nové zprávy. Byla zde také jedna od neznámé dámy a zvědavost mě nutila ji otevřít. Po přečtení dvou řádků mě v první chvíli u srdce zahřálo štěstí, které ale v mžiku nahradila zlost. Byla to moje matka, která si po letech sehnala kontakt, a chtěla se sejít.
Její zpráva neobsahovala vysvětlení situace, lítost ani omluvu. Právě to byl důvod mého rozhořčení. Nechtěla jsem jednat v afektu, tak jsem chvíli čekala, než mě opustí prvotní emoce. Své rozhodnutí jsem odložila stranou, a jelikož nebylo s kým se poradit, prostě jsem jen dál čekala.
Vypadalo to, že jí na setkání záleží
Zdroj: 123RF.COM
Dlouho jsem neodepisovala, až jsem byla skoro rozhodnutá, že se nebudu ozývat. Najednou mi ale přišla další zpráva a tentokrát s mnohem naléhavější prosbou. Stále jsem se nedozvěděla důvod, který by matku obhájil v tom, co mi jako dítěti provedla. Tentokrát jsem ale byla svolnější a obratem jsem odepsala. Zpráva obsahovala jen adresu mé oblíbené kavárny a čas. Nechtěla jsem se rozepisovat. V hlavě jsem si ale pečlivě připravila vyčítavý proslov, který jsem chtěla přednést osobně.
Byly jsme si podobné
Když jsem otevřela dveře kavárny, hned jsem věděla k jakému stolu se vydat. Seděla zde totiž moje kopie. Matka měla stejný nos, tvar obličeje, a dokonce i oči. Nebyl pochyb o tom, že je to ona. Trochu rozpačitě mi podala ruku a představila se. Přišlo mi to komické, protože přece obě víme, kdo je. Krkavčí matka, která mě odložila.
Nelítostně jsem odsekávala na všechny její dotazy a snažila jsem se přijít na důvod, proč se se mnou setkala. Nakonec se konverzace uklidnila a my jsme si popovídali, jako staří přátelé. Její omluva a vysvětlení nepřišly ani v tuto chvíli, tak jsem se rozhodla, že nebudu zvědavá. Brala jsem to jako přátelské posezení, abychom se obě podívaly, zda je ta druhá v pořádku, a nakonec jsme obě odešly svou cestou. Za tento zážitek jsem ráda, ale obě jsme se shodly, že se už vzájemně kontaktovat nebudeme.
Autor: Tereza Hotovcová
