Milena stejně jako většina lidí bedlivě sleduje současnou situaci týkající se koronaviru. Od samého počátku, kdy se koronavirus začal šířit i Českou republikou, dbala na bezpečí své i svých dětí. Uvědomovala si, že má štěstí, že s nimi může zůstat doma, a svým způsobem tak rodinu ochránit před rizikem nákazy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Když se před několika týdny skrze sociální sítě dozvěděla o zajímavé akci v podobě potlesku lékařům, neváhala ani vteřinu a rozhodla se společně s dětmi zapojit.
Líbilo se mi, že můžeme poděkovat těm, kteří dělají maximum
O potlesku lékařům a zdravotním sestrám jsem se dozvěděla od kamarádky, se kterou jsme ve spojení přes jednu sociální síť. Zaujalo mě to, proto jsem hledala více informací a zjistila, že se každý večer v osm hodin mnoha městy nese potlesk, kterým lidé vyjadřují poděkování těm, jež pro nás v poslední době dělají maximum.
Přišlo mi to jako skvělý nápad, jak alespoň částečně podpořit ty, kteří na rozdíl od mnoha z nás každý den riskují své zdraví. Proto jsem se rozhodla, že se společně s dětmi zapojíme.
U nás na sídlišti nikdo jiný netleskal
První večer jsme byli jediní, kdo na našem sídlišti tleskal. Myslela jsem si, že o tom třeba nikdo neví, nebo že je jim hloupé tleskat. Věřila jsem tomu, že se k nám následující den někdo přidá. Na sociálních sítích byla spousta videí, na kterých lidé natáčeli, jak tleskají a společně s nimi třeba celá sídliště nebo ulice.
Ani další den ale kromě nás nikdo další potleskem lékařům nepoděkoval. Vlastně ani následující dny, stále jsme byli s dětmi jediní, kteří přesně v osm hodin večer vyšli na balkon a tleskali.
Přijde mi škoda, že jsme jediní
Už je to několikátý týden, co s dětmi chodíme tleskat. A stále jsme jediní. Přijde mi to jako škoda, lidé by si měli uvědomit, co pro nás lékaři celou tu dobu dělají. Ačkoli se v současné chvíli zdá, že to nejhorší máme za sebou, neměli bychom zapomínat na ty, kteří v těch nejhorších okamžicích nezůstali doma, ale naopak šli do první linie.
Proto chodíme s dětmi i nadále tleskat, ačkoli jsme jediní. A dokonce i navzdory tomu, že si na nás někteří sousedé ukazují prstem.
Autor: Nikol Kolomazníková
