Jako dítě jsem měl s bratrem velmi dobrý vztah. Ačkoli byl o čtyři roky starší, vždycky jsme spolu skvěle vycházeli. Bratr mi nikdy nedával najevo, že bychom si nebyli rovni. Všechno se mezi námi změnilo až ve chvíli, kdy na nás začala mít máma dvojí metr. Zatímco bratr byl ve všem nejlepší a všechno uměl, já jsem byl budižkničemu, který za nic nestál.
Matka mezi námi začala dělat rozdíly
Nepamatuji si přesně, kdy to vlastně celé začalo. Tenkrát mi mohlo být asi deset a bratrovi tím pádem čtrnáct let. Už v té době mi matka dávala najevo, že má staršího syna raději. Jako dítě jsem to vnímal, protože pro mě jen málokdy našla vlídné slovo, zatímco staršího bráchu neustále za něco chválila. Bohužel se tak odlišně nechovala nejen u nás doma, ale rozdílný přístup ke svým synům brzy začala projevovat i na veřejnosti. Starší bratr chtěl zmrzlinu? Dostal zmrzlinu! Já jsem chtěl zmrzlinu? Měl jsem smůlu!
Ačkoli za to nemohl, dával jsem mu to za vinu
Matčin vztah ke mně byl čím dál chladnější. Čím jsem byl starší, tím více jsem si toho všímal. Brácha mohl chodit s kamarády ven, zatímco já musel doma obstarávat veškeré povinnosti za nás oba. Společný pokoj jsem vždycky uklízel jen já, zatímco byl bratr buď venku s kamarády, nebo hrál na počítači hry. Pokud jde o ten počítač, na ten jsem skoro nemohl. Matka totiž rozhodla, že počítač patří pouze bráchovi a nemusí mě na něj pouštět.
Tenkrát jsem si to neuvědomil, ale všechno jsem to dával bratrovi za vinu. Vinil jsem ho za to, jak se ke mně matka chovala. Byl jsem přesvědčený, že to on za všechno může. Často jsme se kvůli tomu hádali, náš vztah se tak hodně pokazil. Už to mezi námi nebylo jako dřív.
Zdroj: 123RF.COM
Začal toho využívat
Možná to bylo natruc, možná taky ne. Bratr matčina chování brzy začal využívat. Možná mi tak chtěl dokázat, že jsem se spletl. Já to ale od něho vnímal jako zradu. Matka byla samozřejmě spokojená, protože její milovaný synáček jí šel ve všem na ruku. Dokonce se pak proti mně i spikli a společně mi dělali naschvály. Nikdo se tedy nemohl divit tomu, že jakmile mi bylo 18, okamžitě jsem se odstěhoval. Byl jsem čerstvé plnoletý a k tomu všemu stále student, takže mé začátky nebyly vůbec jednoduché. Nějaký čas jsem proto bydlel u kamaráda, až jsem si z brigády zvládl našetřit na podnájem. Po finanční stránce jsem se tedy neměl vůbec dobře, ale pořád to bylo mnohem lepší než žít v jednom bytě s někým, pro koho jsem byl jenom otrok.
Nevídáme se
Nejen s matkou, ale i s bratrem jsem nadobro přerušil veškerý kontakt. Za to, jak se ke mně zachovali, s nimi nechci mít vůbec nic společného. Někdy zpětně vzpomínám na dobu, kdy to mezi mnou a bratrem bylo všechno v pořádku, a občas se mi po těch časech zasteskne. Pak si ale vzpomenu, jak jsem za něho musel otročit a veškerá přízeň je okamžitě fuč. Jemu ani matce to nikdy v životě neodpustím.
Autor: Nikol Kolomazníková
