Pro matku neexistuje na světě nic horšího než Sophiina volba. Naše děti jsou pro nás krásné, důležité a stejně tak i nenahraditelné. Přesto v životě nastanou chvíle, kdy musíte zvolit zdrcující a bolestivou cestu.
Občas si říkám, kolik zátěže mi ještě bude naloženo a jak dlouho se může člověk trápit se zachováním „zdravého“ rozumu. Osud ke mně nebyl příliš přívětivý. Tatínek byl alkoholik a jako děti jsme se ho s bratrem báli. Jakákoliv maličkost ho rozpálila do běla, výprasky byly na denním pořádku. Maminka nás opustila a výchovu přebrala babička. Ta již kvůli zdravotnímu stavu nemohla dokonale zastat vše, co jsme potřebovali. Vyrostli jsme téměř jako děti ulice. Rozhodla jsem se, že jednou svým dětem dopřeji naprosto odlišný život.
První kroky do samostatného života
Zdroj: 123RF.COM
V pouhých sedmnácti letech jsem otěhotněla. Maruška přišla na svět o dva měsíce dříve, než bylo plánováno. Byla tak drobná a zranitelná. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se o ni postarám a dopřeji jí život jako v pohádce. Starala jsem se ze všech sil, i když mě malá uličnice mnohdy vyčerpávala. S partnerem jsme měli bohužel „hluboko“ do kapsy. Na nějaké rozmary jsem mohla rovnou zapomenout.
Tomáš nechodil do práce a já jsem z mateřské měla sotva na ty nejdůležitější věci pro Marušku. K tomu se přidaly problémy v podobě Tomášových častých návštěv v hospodách. Nakonec to dopadlo stejně, jako s mým tatínkem. Bála jsem se, když se po pitkách vracel domů plný zloby a agresivity. Opět jsem si připomněla nepříjemné vzpomínky z dětství a rozhodla se s Maruškou raději odejít.
Nová šance
Zdroj: 123RF.COM
Poznala jsem Tondu, který se o nás staral s velkou láskou. K Marušce během jednoho roku přibyl malý Toník. Zřejmě jsem měla nasazené růžové brýle, vše se opět zvrtlo a scénář byl kritický. Tonda byl na první pohled moc fajn, ale bohužel propadl gamblerství. Zdálo se, že si dá říct a bude se snažit o bezproblémový rodinný život. Opak byl pravdou. Došlo to tak daleko, že jsme neměli na nájem a mnohdy ani na jídlo. Byla jsem tak bezradná, že jsem nevěděla, jak dál.
Nejčernější den mého života
Zoufalé ženy dělají zoufalé činy, to samé platilo o mně. Neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil, pomohl a nikdy jsem neměla žádnou oporu. Tolik bych potřebovala mámu, aby mne objala a řekla, že všechno bude dobré. Peníze mi docházely a já se odhodlala k nejhoršímu činu svého života. Toníka jsem dala k adopci. Nezvládla jsem uživit dvě děti. Proplakala jsem celé dny i noci. Zvolila jsem syna, doufala jsem, že jako batole snáz zapomene na krutou matku, která se o něj není schopná postarat.
Dodnes žiji s touto krutou ránou osudu a doufám, že mi jednou odpustí. Nemám odvahu ho najít a omluvit se. Můj život je jedna velká tragédie, puká mi srdce při vzpomínce na to nebohé malé miminko, které jsem dobrovolně odevzdala novým rodičům.
Autor: Daniela Lahodová
