Markéta (35): Mám panický strach ze zubařů, kvůli špatnému zážitku

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
strach zubar
strach zubar

Pro někoho klasická a pravidelná návštěva, pro mě noční můra. Nevím, proč mám ze zubařů takový strach, ale kdykoliv tam jdu, jsem zpocená a třesou se mi ruce. Přitom nemám ani problémové zuby. Jen ten pocit, že sedím v tom křesle, cítím pach dezinfekce a slyším vrtáky mě dohání k šílenství.


Odporný zlozvyk mého stomatologa

Mám dceru a syna a ani z porodů jsem neměla takové obavy. Už jako dítě jsem zažívala strašné stavy a cinkání nástrojů tomu moc nepomáhalo. Měla jsem hrozného zubaře, který neustále otevíral pusu a kmital jazykem ze strany na stranu. Nebyl ani citlivý a několikrát mě poranil, až mi tekla krev.

Negativní zážitky z dětství

Zdroj: 123RF.COM

Mé zuby naštěstí nebyly plné kazů a nebylo s nimi moc problémů, pokud teda nepočítám jeden šílený zákrok, na který vzpomínám ještě dnes! Stalo se to, když mi zubař oznámil, že mi musí upálit uzdičku nad horním rtem. Začala jsem se třepat v křesle a pak to přišlo! Ujela mu ruka a ucítila jsem teplou krev na jazyku a následně v krku. Pusa mě bolela ještě několik dní. Na místě, kdy bývala uzdička se mi objevila velká boule a já nemohla pořádně jíst několik dní. Upaloval mi to nějakým laserem, takže mi pusa smrděla jako pečené maso. Proto jakmile slyším slovo „kaz“ už se křižuji a mačkám silikonový zub, který dostávají nervózní a bázliví pacienti.

Změna zubaře trochu pomohla

V dospělosti jsem změnila zubařku, která je na mě vždy příjemná a vše do detailu vysvětluje. I přes to mám stále hrozný strach. Uklidňují mě slovy, že téměř osmdesát procent populace má z návštěvy stomatologa velký strach nebo se cítí nekomfortně. U mě je to asi slabé slovo!

Nechci, aby mé děti zažívaly to, co jsem zažívala já

Snažím se své děti uklidňovat a nenechat na sobě znát svůj panický strach. Prevence je půl zdraví, proto jsem začala děti k zubaři vodit už od útlého dětství. Musím říci, že to snášejí lépe než já. Já naopak pravidelné prohlídky raději odkládám. Samozřejmě vždy s nějakou skvěle vymyšlenou výmluvou. Například, že to bude bolet a nemůžu se zase stresovat. Jindy zase, že se mi to právě teď nehodí.

Autor: Monika Holemá


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články