Považovala to jen za běžnou nevolnost. Její manžel Vojta si nakonec musel pomoc zavolat sám poté, co odešla do práce. Když se dozvěděla, že pomoc přišla doslova za pět minut dvanáct, došlo jí, že manžela málem připravila o život.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Marie se nám ve svém příběhu svěřila, že se od toho dne o manžela stará a každou drobnost raději hned řeší s doktorem.
Před třemi měsíci si totiž nevšimla jasných příznaků mrtvice a ve vážném stavu nechala muže doma samotného. Ten si naštěstí později zavolal pomoc. Kdyby ale čekal jen o něco déle, mohlo dojít na nejhorší.
Už nejsme nejmladší. Problémy jsou v našem věku normální
„Ten den jsem měla stres. Čekala mě náročná schůzka v práci. Je mi sice přes šedesát, ale stále dělám sekretářku v jedné firmě a má pozice je stresující,“ začíná svůj příběh Marie.
„Nikdy by neměla mít přednost před zdravím mých blízkých, ale tehdy to tak bohužel bylo,“ přiznává Marie.
Když jí manžel dopoledne říkal, že je mu špatně od žaludku a už několikrát zvracel, našla mu v lékárničce nějaké prášky a poslala ho lehnout si.
„Během hodiny ale zvracel několikrát. Stěžoval si také, že ho bolí hlava a má závratě. Neměla jsem ale čas, připravovala jsem se do práce. Tak jsem úplně ignorovala, že si stěžuje i na brnění levé ruky. Když nad tím přemýšlím zpětně, měl možná povislý koutek úst, ale já si to tehdy nijak nebrala,“ říká.
„Teď toho opravdu lituji. Dokonce se několikrát přeřekl, ale to jsem považovala za hloupou náhodu. Až později mi došlo, že to souviselo s příznaky mrtvice.“
Volali mi do práce. Manžel skončil v nemocnici
Když ten den odcházela Marie do práce, dala manželovi zapít ještě jeden prášek proti nevolnosti. Více se nestresovala, očekávala, že ho to přejde. Když jí ale za dvě hodiny volali z nemocnice, že byl její manžel hospitalizován s mrtvicí, vyděsila se.
„Do té chvíle jsem myslela jenom na prezentaci, co mě čekala v práci. Ale hned, jak mi došlo, co se stalo, uvědomila jsem si, že jsem udělala neskutečnou chybu,“ přiznává.
Mariin manžel si hodinu po jejím odchodu z domu zavolal sanitku. Bylo mu stále hůř a hůř. „Když hlásil adresu, pletl se mu jazyk a bylo jen štěstí, že se mu to podařilo říci správně. Podle doktorů, kdyby nedošlo k okamžitému zákroku a odstranění krevní sraženiny, která blokovala proud krve do mozku, mohl být můj muž po smrti.“
Vojtěch naštěstí přežil bez následků. „On mi sice odpustil a je jen rád, že se nic nestalo, já jsem ale na sebe naštvaná za to, jak bezohledně jsem se zachovala. Od toho dne hlídám každou maličkost a starám se o svého muže tak, aby se už nikdy takové ohrožení neopakovalo.“
Autor: Šárka Cvrkalová
