Marek: Své emoce vyjadřuji ve vlastních písních. Nikdo o tom neví, svůj talent skrývám

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz kytara
muz kytara

Vyrůstal jsem v dětském domově a ve svých patnácti letech se dostal do péče pěstounů. Snažil jsem se je považovat za rodiče. Mám je dodnes rád, ale vím, že nejsou má skutečná rodina a pocity ve mně se zkrátka hrozně mísí. Navíc jim nikdy nedovedu říci na rovinu, co k nim přesně cítím. Je to spíš vděk za to, že se mi snažili dát normální život, než rodinná láska.


A podobné pocity mám i k přátelům, spolužákům či kolegům z brigády. Je mi devatenáct let a nikdy jsem nikomu neřekl, že jej mám rád. Nejsem si jistý, jestli vím, co ten pocit znamená. Jsem vděčný za to, co pro mě lidé dělají, ale přesto se cítím opuštěný a sám. Navenek to ale nedávám znát, takže na všechny působím jako milý a sympatický mladík.

Už v jedenácti jsem si psal básničky

Zdroj: 123RF.COM

Psaní informací na papír ze mě vyplavuje stres a všechny nadbytečné emoce. Díky tomu se dokážu cítit dobře a nedávat společnosti najevo, co probíhá v mé hlavě. Když mi bylo jedenáct, začal jsem si psát deník, brzy mě to ale omrzelo. Ze zápisků se nakonec staly spíše rýmy a krátké básničky. Po čase jsem přišel na to, že když je mi smutno, stačí se z toho všeho vypsat. Všechny své texty mám doma schované, nikdy jsem je nikomu neukázal. Některým se teď po letech sice musím smát, ale fungují pro mě jako vzpomínky.

Normální lidé totiž kolem sebe mají rodinu, která jim připomene zážitky z dětství, vzpomíná s nimi na to, co jako malí dělali. Já nic takového nezažil a vzpomínky si proto musím vytvářet sám. Věděl jsem už tenkrát, že nikdy nebudu mít na co vzpomínat, pokud si to nenapíšu. Nebude totiž nikdo, kdo by mi to připomněl.

Po maturitě jsem dostal kytaru

I když jsem už plnoletý, stále bydlím se svými adoptivními rodiči. Jsou na mě moc hodní, k maturitě mi darovali kytaru, protože to byl můj dávný sen. Každý den jim hraji covery písniček, které mají rádi. Kytara se pro mě ale stala především záchranou v mých emočních zkratech.

Sám si píši texty o tom, co mě trápí. Hraji si je pro sebe, když nikdo není doma. Nikomu jsem o svém talentu neřekl, protože jsou to zkrátka věci, které si chci nechat jenom sám pro sebe. Hudba se pro mě stala možností, jak se udržet emočně naživu. Jsem rád, že nejsem sám, vnitřně mě ale neustále sžírají pocity, o kterých se bojím mluvit. Možná se za ně stydím, protože jsem chlap a neměl bych být jako přecitlivělá holka. Na svém řešení však nehodlám nic měnit.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články