Dlouho jsem střídala partnery, a proto trvalo až do mých čtyřiceti let, než jsem našla muže, kterého jsem si vzala. Byla jsem s ním sice teprve dva roky, ale čekala jsem s ním dítě a svatba nám přišla jako skvělý nápad. Milovala jsem ho, byl milý, staral se o mě.
Myslela jsem, že po všech těch letech jsem konečně narazila na toho pravého. Jenomže se ukázalo, že mi ani trochu nedůvěřuje. Brzy jsme se totiž začali hádat, a nakonec do našich problémů začal zatahovat i dvojčata, která se nám narodila.
Zpočátku byl náš vztah idylický. Daniel se těšil na dítě. Dlouho jsme nechtěli znát jeho pohlaví, nakonec se ukázalo, že budeme mít jak syna, tak dcerku. Obě děti se narodily krásné a zdravé a my se stali velmi pyšnými rodiči. První tři roky manželství jsem trávila s dětmi, Dan pracoval. Když přišel domů, měl vždy uvařeno, naklizeno, někdy se sice naskytl důvod k menší výměně názorů, ale byla jsem zamilovaná až po uši a neviděla jsem na našem vztahu nic problematického.
Zdroj: 123RF.COM
Když jsem opět začala chodit do práce, děti nám hlídala chůva. Manželovi se to ani trochu nelíbilo. Měl problém s tím, že se vracím domů pozdě, že není uklizeno ani navařeno. I když mi bylo jasné, že hlavním důvodem jeho nevrlých nálad je to, že se o něho nestarám tak, jako doposud, on z neznámého důvodu začal mít nepříjemné poznámky ohledně dětí. Pořád měl narážky, že se o naše děti vůbec nestarám, že bych měla být víc doma a nezatěžovat se tolik v práci.
Téměř denně jsem si vyslechla, jak špatná matka jsem, protože jsem začala chodit do práce a k dětem jsem pustila cizí ženu. Jednoho dne jsem nápor jeho urážek nevydržela a řekla mu narovinu, že být doma zavřená tři roky s dítětem bylo o nervy. Mohl konec konců také děti občas pohlídat místo přesčasů v práci. Veškerá starost ale byla tenkrát na mě a on nedokázal pochopit, že teď si vlastně v pracovním procesu odpočinu. V zápalu hádky mě ten den obvinil, že mám určitě milence a proto se vymlouvám na práci. To bych mu byla schopná odpustit, když ale pronesl, že si nemůže být ani jistý, že jsou děti opravdu jeho, bylo toho na mě moc.
Odjela jsem s dětmi k matce na venkov. Dan mi už druhý den volal a omlouval se. Zároveň byl ale nepříjemný a tvrdil, že nemůžu jen tak sbalit děti a odjet. Odpověděla jsem, že když podle něho nejsou jeho, může mu to být jedno. Vyložil si to po svém – praštil mi telefonem v domnění, že to myslím vážně. Týden jsme se spolu nebavili. Nakonec jsme se dohodli na schůzce. Bála jsem se, že bude zase křičet, ale k mému údivu byl v klidu. Objasnila jsem mu, že děti jsou skutečně jeho, ale že se mě nařčení dotklo. Zároveň jsem přidala, že jeho výlevy mi poslední dobou lezou na nervy a nehodlám to dál snášet. Když jsem mu řekla, že chci požádat o rozvod, přemlouval mě. Odešla jsem a nechala ho v slzách. Nechci mu ublížit, ale už ho nemiluji a nechci trávit život po jeho boku. To, jak se vyjádřil o našich dětech změnilo veškeré moje pocity k němu.
Autor: Šárka Cvrkalová
