Většina lidí si stěžuje na kvalitu doručování balíků a zásilek. Já bohužel patřím k nim. Naše pošťačka nám hází balíčky zásadně ke dveřím do prachu, kde se mi několikrát potloukly. Zdvořilý pozdrav ani nezná a když jsem doma, nezazvoní a nechá mi lístek ve schránce „nezastižen – vyzvedněte si zásilku“. Pomsta byla sladká.
Když vás neumí ani slušně pozdravit
Měl jsem toho už plné zuby, všechny mé zásilky byly špinavé od hlíny, poničené převážením nebo poškozené hozením na zem. V horších případech i promočené! Zkoušel jsem s naší „milou“ paní pošťačkou promluvit. Ta vždycky jen odsekla, že nemá čas a ať neotravuji. Tak jsem si to vyřešil po svém a místo stěžování nadřízeným jsem vymyslel ďábelskou pomstu.
Dal jsem ji ještě poslední šanci
Zdroj: 123RF.COM
Bydlím na malé vesničce a jak už to tam bývá, tak se každý zná s každým. Sousedé vám klidně pohlídají psa a mají přehled o všem, co se kolem děje. Dal jsem té nepříjemné paní ještě jednu šanci. Nalepil jsem vzkaz na dveře, že jsem doma, ať zazvoní a já si balíček okamžitě přeberu. Klasický postup místních pošťaček – ani se neobtěžují zazvonit a hned vám hodí lístek do schránky, že jste nebyl zastižen. Ignorovala můj vzkaz a uslyšel jsem jen nastartování auta.
Plán pomsty byl připraven
Můj plán byl jasný. Svést její mladou dceru a odvést si ji domů. Nebylo to těžké, protože Marie bydlela ve vedlejší vesnici a každý jí tam znal. Byla to krásná, ale mladá holka. Mohla se zbláznit, když viděla, že se o ni zajímám. Myslím si, že byla tak o osm let mladší, ale bylo mi to jedno. Plnoletá byla!
Krásná, ale mladá dcera pošťačky
Marie byla opravdu skvělá holka, ale šlo poznat, že moc vztahů neměla a byla nervózní. Hned po druhé schůzce mi vypisovala, jak mě už miluje. Musel jsem se tomu smát. Každý si tímto nejednou projde. Ta dětská naivita! Pozval jsem ji k sobě na večeři a uvařil jí její oblíbené jídlo. Vyvíjelo se to dobře a Marie u mě přespala. Doma řekla, že je u kamarádky, takže byla nervózní, jestli ji nenačapá máma. Uklidnil jsem ji, že ta vždy přijede kolem osmé hodiny, i když vím přesně, že jezdila kousek po deváté.
Rychlá snídaně a sbohem
Po snídani jsem Marii řekl, že musí už odejít, protože mám jiné plány. Začala se chystat a já se bál, že se s matkou mine. Naštěstí to vyšlo přesně. Otevřel jsem dveře a v tu chvíli pošťačka zastavila u mého domu, Marie si oblékala bundu, tak si toho ani nevšimla. Její matka vyletěla z auta jak střela a začala na mě řvát. Já jen pozdravil se slovy „Hezký den i vám.“ Zatáhla dceru do auta a už jsem ji neviděl. Od té doby používám raději jiného dopravce.
Autor: Monika Holemá
