Lucie (31): Jsem doma sama s dítětem. Stereotyp mě ubíjí

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena sama
zena sama

Život máme pouze jeden a měli bychom si ho užít naplno. Právě tato myšlenka mě každý den ničí. Můj život je totiž nebarevný, nudný, téměř každý den je stejný jako ten předchozí. Dostala jsem se do situace, kdy jsem přestala žít. Přežívám. Místo toho, abych si užívala, se jenom protloukám každým dnem a čekám, kdy nastane nějaká změna.


Začalo to porodem. Myslela jsem, že dítě můj život v něčem změní. Že budu šťastnější, Že založím rodinu, budeme spolu jezdit na výlety, okolo domku mít zahradu. Jenomže už u porodu jsem skončila sama. Otěhotněla jsem neplánovaně, ale odmítla jsem nechat si dítě vzít. Přítel mě opustil, protože nebyl na takovou změnu připraven. Myslela jsem, že sama všechno zvládnu, opak je ale pravdou.

Zdroj: 123RF.COM

Od porodu jsou všechny dny jako přes kopírák

Jsou to dva roky od chvíle, kdy přišla Jituška na svět. Měla jsem z ní velkou radost. Vím, že nemá žádného otce. Také vím, že místo na zahradě plné květin si bude muset vystačit s malým pokojíčkem v pražském bytě. Přesto cítím, že ona je má spřízněná duše, pro kterou chci udělat všechno. Jenomže stereotyp života, který po porodu nastal, mi bere veškeré síly.

Ukončila jsem pracovní poměr a začala se věnovat plnění obálek. Je to sice brigáda za minimální mzdu, ale na obživu mě i dítěte to stačí. Jsem celé dny doma. Moji přátelé totiž přes den pracují a po večerech se chodí bavit. To si já nemohu kvůli dítěti dovolit. Nikdo se za mnou nestavil, jak je rok dlouhý.

Zdroj: 123RF.COM

Od rána do večera stále to samé

V noci toho moc nenaspím. Jitušce budou brzy dva roky a neustále vyžaduje pozornost. Ráno si rozespalá dám kávu a ovesné vločky, pak se dám do plnění obálek. S tím skončím zhruba ve dvanáct hodin, to podle toho, jak moc Jitka spí nebo jak moc se jí musím věnovat. Někdy jsem líná dokonce i vařit, často tak skončím u polévky z pytlíku. Po obědě napíšu několika známým, ačkoli vím, že nikdo z nich nebude mít čas se stavit. Na rozdíl ode mě jsou všichni zaměstnaní.

Celé odpoledne proto sleduji seriály nebo si čtu. Když je venku hezky, vezmu Jitušku v kočárku do parku, kde ale dlouho nevydržím, protože si nemám s kým povídat a sama se zkrátka nudím. Večer usínám s myšlenkou na to, zda se moje stereotypní situace někdy změní. Chtěla bych se bavit s přáteli, chodit do práce, jezdit na výlety. Momentálně ale jenom čekám, jestli se v mém životě něco změní. Nejsem si jistá, zda změna přijde sama, nebo pro to musím něco udělat. Pokud ano, nevím co.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články