Když Lucie po přestěhování do Prahy hledala bydlení, nejprve se rozhodla najít si jeden volný pokoj ve společném bytě. Hypotéku si v tu chvíli totiž nemohla dovolit, myslela si ale, že dva roky v soužití s jinými lidmi vydrží. Mýlila se.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Nastoupila jsem do nové práce. Na kontě jsem měla sotva tolik, abych zaplatila nájem, věděla jsem ale, že během dvou tří let si budu moci dovolit vzít půjčku na vlastní byt,“ vysvětluje čtenářka.
„A tak jsem si sehnala volný pokoj v bytě s dalšími dvěma muži mého věku na jednom pokoji a dívkou na druhém pokoji. Myslela jsem, že se s nimi třeba i spřátelím, ale ukázalo se, že jsou to úplně jiné typy než já.“
Měli spolu zvláštní vztah. Každou noc jsem slyšela všechno, co se dělo za zdí
Brzy po nastěhování bylo Lucii jasné, že mezi jejími spolubydlícími je více než přátelství. I když jí od začátku tvrdili, že jsou jen kamarádi a žádný vztah spolu nemají, přesvědčila se o opaku.
„Neměla jsem si s nimi o čem povídat. Když jsem se jich ptala, jak to mezi sebou mají, jejich odpovědi byly nicneříkající. Nenašla jsem s nimi jediný společný zájem,“ stěžuje si.
„A tak jsem jenom doufala, že budu mít klid na svém pokoji, nebudu si jich všímat, občas se s nimi pozdravím v kuchyni. Byt byl dost velký a o soukromí nebyla nouze. Ale problém nastal vždy v noci.“
Podle toho, co Lucie píše, neměla snad ani jeden večer klid. Všichni tři její spolubydlící se totiž vzájemně navštěvovali a užívali si spolu divokou noc.
„Nevím, jak to mezi sebou měli, ale spali očividně každý s každým. Moc jsem se po tom nepídila, ale byla to dle zvuků z pokoje úplná sodoma gomora,“ dodává.
Vztah mezi spolubydlícími byl ale očividně pouze přátelství s výhodami, jinak se k sobě totiž příliš nehlásili. Přes den na nich sice byla vidět nějaká ta blízkost, ale rozhodně ne partnerská.
Takové divné soužití jsem nedokázala snášet
Dva měsíce po nastěhování se Lucie rozhodla. Jednoho dne si zkrátka řekla, že už to tak dál nejde, sbalila si svých pár věcí a přestěhovala se ke kamarádce.
„Od ní sice musím do Prahy dojíždět půl hodiny vlakem, ale má doma jeden pokoj volný, nájem platím skoro stejný jako v Praze a jsem si jistá, že se v noci vyspím,“ vysvětluje.
Lucii vadilo nejen to, že v noci nemohla kvůli hlučnosti spolubydlících spát, ale i to, že jejich zvláštní vztah ji v podstatě postavil proti nim. „Vždycky to byli oni tři proti mně,“ říká.
„I když mi tvrdili, že jsou se mnou jako se spolubydlící spokojení, přišlo mi, že jim připadám upjatá a nudná. Možná, že kdybych se s nimi dokázala více bavit, pozvali by mě ke společným hrátkám,“ uvažuje.
To ale rozhodně nebylo něco, po čem by čtenářka toužila. A tak raději rychle změnila bydlení a doufá, že v Praze v MHD někdy na někoho z bývalých spolubydlících nenarazí.
Autor: Šárka Cvrkalová
