Lucie (23): Měl to být únos nevěsty, stal se z toho boj o život

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
nevestaplac
nevestaplac

Před čtyřmi měsíci jsem se vdávala. Člověk by si myslel, že na tento den budu vzpomínat se zasněným výrazem ve tváři. Vždyť svatební den bývá jen jeden za celý život, na ten si přece chcete uchovat ty nejkrásnější vzpomínky! I já si přála, aby byl můj svatební den perfektní. Osud to ale chtěl jinak a místo zasněných vzpomínek zůstala jen hořká pachuť…


Na tradice si nepotrpíme

Když jsme s přítelem plánovali svatbu, od začátku jsme měli jasno v tom, že tradice nechceme. Jasně – krájení dortu nebo zametání střepů klidně, ale řezání pilou do dřeva nebo únos nevěsty? To jsme zavrhli okamžitě. Moje kamarádky sice tradici v podobě únosu nevěsty chtěly, mě to ale přišlo jako zkažení svatby. Jen si to představte: nevěsta zmizí, po ní i ženich, který ji jde hledat a hosté zůstanou sami třeba i několik hodin. Ne, nic takového jsem si na své svatbě rozhodně nepřála.

Zdroj: 123RF.COM

Všechno probíhalo podle plánu

Svůj svatební den jsem naplánovala do posledního detailu a doslova se tetelila blahem, když všechno vycházelo přesně tak, jak vycházet mělo. Přesně s úderem poledne jsem se ze slečny stala mladou paní a s kroužkem na prsteníčku vykročila vstříc novému životu po boku svého milujícího muže. Nic nemohlo být krásnější, všechno bylo naprosto perfektní.

Až do chvíle, než mě krátce po svatební hostině manželův svědek a další dva kamarádi čapli a doslova odvlekli do auta. „Tak si tě uneseme,“ šveholili nadšeně, úsměvy od ucha k uchu. „Jen ať si tě manžílek najde,“ smáli se. Mě ale do smíchu nebylo ani trochu. Než jsem stačila něco říct, byli jsme fuč.

Čekání na manžela

Zdroj: 123RF.COM

Odvezli mě pár kilometrů do sousedního města, kde jsme skončili v jedné restauraci. Tam si kluci objednali panáky, usadili jsme se ke stolu a čekali, až mě manžel najde. Zpočátku jsem byla naštvaná, strašně jsem se zlobila. Pak jsem se začala bavit a přestala vnímat čas. Vůbec mi nedošlo, že tam čekáme už několik hodin!

Místo manžela přijela maminka

Asi po čtyřech hodinách se ve dveřích restaurace nezjevil můj manžel, ale moje maminka. Byla bledá jako stěna, oči plné slz. V tu chvíli mi došlo, že je něco špatně. „Tomáš měl nehodu,“ vzlykala a mně se v tu chvíli zastavil svět. Nakonec jsem z vyděšené a ubrečené maminky dostala, že když se mě můj muž vyrazil hledat, na světelné křižovatce to do jeho auta, ve kterém seděl on a další dva kamarádi, zboku napálilo auto, které tam v tu chvíli nemělo co dělat. Nešťastné na tom bylo, že auto narazilo zrovna do té strany, kde na zadním sedadle seděl můj Tomáš.

Místo na veselku jsem jela do nemocnice

Zdroj: 123RF.COM

Místo toho, abych se vrátila zpátky na svou svatbu a užívala si s hosty nejkrásnější den svého života, jsem jela přímo do nemocnice, kde mi lékaři sdělili jen to, že je manžel na operačním sále s krvácením do břicha. Ty tři hodiny, během kterých jsem ve svatebních šatech chodila tam a zpátky po nemocniční chodbě, ubrečená s rozmazaným make-upem a žaludkem snad stokrát převráceným, byly ty úplně nejdelší v mém životě. Manžel mezitím na sále bojoval o život – v den, který měj být nejkrásnějším v našich životech.

Manžel je nakonec v pořádku. Všechno dobře dopadlo, stáli nad námi všichni svatí. I přesto to byl ten nejotřesnější zážitek v mém životě.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články