V některých situacích se člověk cítí opravdu trapně, ale lidská škodolibost dokáže jeho pocity ještě posílit. A právě to se stalo v naší vesnici po tom, co se provalilo jedno z mých velkých tajemství. Mám totiž velmi špatnou prostorovou orientaci a jsem schopen ztratit se i v obchodním centru, ve kterém pracuji.
Neorientuji se ani na známých místech
Ano, dojíždím každý den do Hradce, kde prodávám hračky v jednom obchodním centru. I když má budova jenom pár obchůdků, ani po třech letech si nepamatuji, které jsou vedle sebe a jak se nejbližší cestou kam dostat. Stydím se za to, ale po chvíli bloudění vždy najdu cíl, takže o tom moc lidí nevědělo. Dokud se mi nepodařilo ztratit se i v lese naproti mému domu.
Byl podzim, s kamarádem jsme se rozhodli vyrazit do lesa na houby. Milujeme je na všechny způsoby. Děti byly ve škole, moje žena pracovala na zahrádce, šli jsme proto jenom ve dvou. Snažil jsem se chodit jenom po cestách, které si dobře pamatuji, ale Pavel stále odbíhal dál do lesa. Že prý když půjdeme těsně vedle sebe, moc toho nenajdeme. Navíc mě pořád popichoval, že na cestě jich moc nenajdu a já se proto odvážil kousek dál do lesa.
Zdroj: 123RF.COM
Brzy jsem se přestal soustředit na cestu, hub bylo totiž všude kolem po dešti opravdu hodně. Když jsem je pomalu neměl kam dávat, začal jsem se rozhlížet a hledat Pavla. Okamžitě jsem zpanikařil, protože mi bylo jasné, jak trapné to bude, když se mu ztratím. Volal jsem ho, ale nikdo se neozýval. Vlastně jsem neměl ani tušení, že je les tak veliký. Sedl jsem si na jeden pařez a chvíli čekal. Myslel jsem, že kdyby se Pavel objevil, řeknu mu, že jenom odpočívám. On ale ani po půl hodině nešel, tak jsem se uchýlil k řešení s mobilním telefonem.
Styděl jsem se
Ptal se mě, kde jsem. Jenomže vedle mě nebyl žádný záchytný bod, který bych mu popsal. On mi sice řekl, že je u hájovny, kterou dobře znám, ale mě bylo trapné přiznat, že netuším, kudy k ní. Proto jsem řekl, že jsem asi daleko. Jenomže v tu chvíli jsem uslyšel jeho hlas a mezi větvemi uviděl červenou bundu. „Tak daleko, jo?“ zasmál se mi. Vysvětlil jsem mu, jak moc se stydím za to, že jsem se ztratil vlastně necelý kilometr od svého domu. Myslel jsem, že se zachová jako kamarád a nikomu to neřekne.
Po čtrnácti dnech jsem si ale v místním týdeníku mohl přečíst vtipnou historku o tom, jak jsem se ztratil jen pár minut cesty od vlastního baráku. Navíc Pavel přidal i historku s obchodním centrem, kterou jsem mu vyprávěl. Byl jsem na něho naštvaný, vynadal jsem mu, jeho vtip mi vtipný nepřišel. Jenomže jak to mezi kamarády chodí, brzy jsme se usmířili. Navíc je pravda, že mě naučil jedno: Když má člověk nějaký nedostatek, je lepší z něj udělat přednost a zasmát se tomu jako historce, na kterou do smrti nezapomeneme.
Stal jsem se sice terčem posměchu, protože ten časopis u nás čte každý, na druhou stranu se zvýšila moje oblíbenost. Každý chtěl vyprávět, jak to vlastně v tom lese proběhlo a dokonce se našlo několik lidí, kteří se mnou a mým problémem soucítí. Mám teď alespoň pocit, že se nemám tolik za co stydět, protože každý z nás má nějaké to tajemství.
Autor: Šárka Cvrkalová
