Jsou situace, které člověk řadí do sféry příběhů z knížek nebo televize. Mě se jeden takový z oblasti drama a hororu stal. Zatímco jsme s rodinou spali, zloději nám vykradli dům. Už je to skoro rok a já se od té nešťastné události noc co noc budím z nočních můr. Léky ani terapie nepomáhají.
Pocit bezpečí zmizel během jedné noci
Bydlím s rodinou na kraji menšího města v rodinném domku s velkou zahradou. Vždy jsem se zde cítila bezpečně. Můj pocit domácí pohody se fatálně změnil jedné noci loňské zimy. Bylo pondělí. Všední a obyčejný den. Po večerníčku jsem uložila dcery ke spaní. Políbila je na čelo a popřála jim dobrou noc.
Zdroj: 123RF.COM
Jejich dětský pokoj je stejně jako naše ložnice v prvním patře našeho domku. Ten stojí uprostřed zahrady na kraji města. Manžel si šel lehnout kolem deváté večer a já si užila ještě hodinku relaxu nad knihou. S pocitem spokojenosti jsem během chvilky propadla do spánku.
K ránu jsem z dálky slyšela, jak manželovi zazvonil budík. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. Jako každý den mě čekala ještě hodinka spánku, než budu budit holky do školky. Ten den tomu bylo jinak. Slyšela jsem manžela, jak běží po schodech do ložnice a třese se mnou. “Vykradli nás,” vyhrkl na mě v šoku.
Zděšení a šok. Vykradli nás!
Rychle jsem si oblékla župan a následovala ho do přízemí. Všude byly rozházené věci. Okno bylo otevřené a na koberci bláto. Ze stolu zmizel počítač, ze zdi televize. Skříňky byly otevřené a všude se válely knihy, papíry a nádobí. Zaregistrovala jsem, jak manžel mluví s policií. Já jsem se rozběhla do dětského pokojíčku. S obrovskou úlevou jsem tam našla spokojeně oddechující holčičky.
Zdroj: 123RF.COM
Kromě notebooku a televize se nic neztratilo. Peníze jsme doma naštěstí nikdy neschovávali. Když policie odjela, sedla jsem si na gauč pošlapaný cizími botami a rozplakala se. Manžel mě objal a utěšoval. Hned ten den jsme objednali bezpečnostní dveře a okna. Pořídili jsme si alarm a psa.
Bojím se usnout
I když vím, že náš dům je nyní velmi dobře zabezpečený, budím se každou noc ze strašlivých snů. Zdá se mi, jak někdo unáší naše dcerky, jak stojí cizí muž u mé postele v ložnici a já se nemohu hnout ani křičet. Mnoho dalších příšerných situací, ve kterých jsem zcela bezbranná, mě každou noc děsí.
Docházím k psycholožce a kromě terapie musím užívat i prášky na spaní, bez kterých prostě neusnu. Děsivé sny se mi ale napříč léčbě zdají pořád. Budím se zpocená, unavená a v úzkosti. Všichni včetně doktorky mě uklidňují, že to brzy přejde. Prý jde jen o dočasnou reakci na šokující situaci. Ale kdy? Už je to skoro rok a já každou noc znovu a znovu trpím.
Autor: Svatava Pokorná
