Na školní léta vzpomínám s úsměvem na rtech. Mám vesměs krásné vzpomínky, především na kamarádství s Luckou, které nám vydrželo dodnes. Je tu ale jedna věc, která mě jako dítě hodně trápila. Na základní škole jsem rozhodně nepatřila k nejhubenějším. Na svůj věk jsem měla určitá kila navíc a našel se člověk, který mi mou oplácanost dával dost ošklivě najevo.
Stala jsem se jeho terčem kvůli postavě
Asi si umíte představit dospívající děti v osmé a deváté třídě. Tehdy jsme se samozřejmě již s holkami zajímaly o kluky a kluci projevovali zájem o nás. Tedy o mě příliš ne, protože jak jsem již zmiňovala, nebyla jsem zrovna nejštíhlejší a měla jsem kolem sebe spolužačky, které byly jako lunt, takže si veškerou klučičí pozornost strhly svým směrem.
Kluci si mě vesměs nevšímali, prostě jsme se tak nějak míjeli. Až na spolužáka Pavla, který si mě všímal až moc. Jenže ne zrovna v pozitivním slova smyslu. Stala jsem se jeho terčem kvůli své postavě a Pavel využil každé příležitosti, aby mě zesměšnil nebo jakýmkoli způsobem ponížil.
Zdroj: 123RF.COM
Proplakala jsem spoustu nocí
Pamatuji se, že jsem kvůli spolužákovým posměškům a neustálým urážkám v noci často brečela. Nechtěla jsem chodit do školy, protože jeho narážky byly na denním pořádku. Urážel mě, ztrapňoval, upozorňoval ostatní na moji váhu. A všichni mu to baštili, protože byl třídní macho. Kluci mu leželi u nohou a holky toužily stát se jeho láskou.
Mně z něho bylo zle. Nesnášela jsem ho.
Když jsem skončila základní školu, ulevilo se mi
Poslední den základní školy si pamatuji, jako by byl teprve včera. Dost dobře si totiž vzpomínám, jak obrovský balvan mi tehdy spadl ze srdce. Byla jsem štěstím bez sebe, že se již nebudu muset den co den vídat s tím pitomcem, který mi dělal ze života peklo.
Nebudu ale lhát, že jsem na něho zapomněla. I po několika letech jsem si dokázala živě vybavit jeho ošklivá slova, která mě tolik zraňovala. Přesto jsem sama sobě nalhávala, že už se nikdy v životě nepotkáme. Co jsem si pamatovala, měl Pavel velké cíle a rozhodně se nechtěl „zahrabat“ v našem malém městečku.
Opět jsme stanuli tváří v tvář
Zdroj: 123RF.COM
Před dvěma týdny jsem dostala na starost jednu nemovitost ve městě, kterou se nedařilo prodat. Jakožto zkušená realitní makléřka jsem si s tímto úkolem měla podle šéfa poradit levou zadní. To jsem ještě netušila, že mě snaha prodat opuštěný rodinný dům bude stát návrat do minulosti…
Na nemovitost se totiž ozval zájemce. Jelikož jsem zrovna nebyla přítomna v kanceláři, domluvila mi s ním schůzku kolegyně a já pak jen dorazila na místo. A v tu chvíli se mé srdce zastavilo, protože jsem stanula tváří v tvář člověku, který mi před lety dennodenně ubližoval. Zatímco já Pavla poznala okamžitě, protože se za ty roky prakticky vůbec nezměnil, on mě nepoznal vůbec. Možná taky proto, že jsem ode dne, kdy jsme se naposledy viděli, zhubla asi dvacet kilo.
Dočkala jsem se omluvy
Od muže, který mi jako dospívající dívce dělal problémy, který mi tolik ubližoval, který si na mě hojil svoje ego, jsem se po dlouhých patnácti letech dočkala (snad upřímné) omluvy. Pavel mě totiž po chvíli poznal a bylo na něm vidět, že si až nyní uvědomuje, jak špatně se na škole choval. Jeho omluvu jsem přijala a musím říct, že jsem byla konečně schopná negativní vzpomínky na školní docházku hodit za hlavu a nechat je jednou provždy být.
Karla, Praha
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí elektronické pošty. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna
Autor: Nikol Kolomazníková
