Judita vždy milovala cestování s rodinou. Od té doby, co je v invalidním důchodu, ráda si užívá volný čas na krátkých procházkách a rekonvalescenčních pobytech. Když se navíc doslechla o putovních kamenech, začalo jí ježdění po republice bavit ještě víc.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Jde o to, že různě po světě hledáte pokreslené či polepené kameny, na kterých je napsané poštovní směrovací číslo. Ty potom můžete buď vrátit do vesnice, ze které pochází, nechat si je a vyfotit na Facebook, že jste je našli, nebo je zkrátka položit jinde. Je zajímavé sledovat, kolik lidí z různých míst se do toho zapojuje,“ vysvětluje.
Přivedl mě k tomu kámen ze ZOO
Svůj první kámen našla Judita v pražské ZOO. Překvapilo jí, že je na něm poštovní směrovací číslo Olomouce, proto si na internetu vyhledala informace o tom, co to vlastně putovní kameny jsou.
„Hned ten den jsem tušila, že se chci taky zapojit. Je to skvělý způsob, jak donutit nejen děti, ale i dospělé cestovat, poznávat svět a všímat si přírody. Když totiž hledáte putovní kameny, nemůžete cestou do obchodu koukat stále do telefonu,“ popisuje.
Během dvou měsíců pokreslila Judita sama asi stovku kamínků, které má doma a na výlety si jich vždy pár vezme a někde je zanechá.
„Chodíme do lesů, po památkách, ale i jen tak na procházky po blízkých vesnicích. Tedy poslední dobou chodím už jen já sama, protože můj muž a děti se mnou ztrácejí trpělivost,“ svěřuje se.
Zpočátku je to bavilo. Jenže teď jsem prý spíš otravná
Ještě na jaře se Judita s manželem a dvěma dospělými dětmi vydávala často na výlety. Jezdili po hradech a zámcích, po zoologických zahradách.
„Několik kamenů jsme dokonce i našli. Byla to skvělá zábava, protože se nikdo nevěnoval telefonům, všímali jsme si krás kolem sebe,“ popisuje.
„Jenže když jsme se na začátku prázdnin ubytovali v kempu a já si tam začala na kamínky malovat, starší syn, pětadvacetiletý Tadeáš, mi řekl, že už to s tím možná přeháním. Myslela jsem, že je to vtip, ale brzy mi došlo, že se pletu.“
O pár dní později, když se Judita doprošovala pozornosti, už se jí nedočkala.
„Chodí zase s hlavou v telefonu, o kameny zakopávají, když jim nějaký ukážu, sotva mi odpoví. Na společné procházky se mnou jít nechtějí, a když jsem naplánovala cestu do lázní, souhlasili jen s podmínkou, že nechám kameny doma. Nikdo se s nimi prý nebude tahat, až mě budou bolet záda.“
Judita uznává, že se pro ni hledání kamínků stalo velkou zálibou. Původně to bylo kvůli tomu, že ji to sblížilo s dětmi. Teď je to spíš proto, že neví, co jiného dělat.
„Začíná mi docházet, že vlastní děti mají úplně jiné zájmy, že se mi vzdalují, já jsem pro ně senilní bába, co kouká po kamenech… Je mi to tak líto,“ končí svůj příběh.
Autor: Šárka Cvrkalová
