Manžel zemřel před osmi lety. Ačkoli jsem v té době ještě nepatřila „do starého železa“ a po padesátce o sebe stále řádně pečovala, neměla jsem chuť navázat novou známost. S manželem jsme byli svoji pětadvacet let a já uvnitř sebe cítila, že dalšího muže vedle sebe nesnesu. Moje okolí si myslelo, že po manželovi stále truchlím, a proto nehledám někoho nového. Já však tušila, že za tím bude něco úplně jiného…
Byla jsem v manželství šťastná. Tak napůl.
S manželem jsem prožila krásných pětadvacet let, během kterých jsme společně vychovali tři úžasné děti. Nemohu tvrdit, že bych po boku manžela nebyla šťastná. Ano, byla jsem, manžel byl muž do pohody i nepohody, kdykoli jsem se o něho mohla opřít, svěřit se nebo požádat o radu či o pomoc. Ačkoli jsme zvenčí působili jako pár, kterému absolutně nic nechybí, já byla šťastná tak z poloviny. I když mi z jeho strany nechyběla láska, pohlazení nebo milé slovo, stále jsem cítila, že tohle nebylo to pravé ořechové.
Zdroj: 123RF.COM
Možná jsem se měla vydat jinou cestou…
Čím déle jsem se svým mužem byla, tím častěji mi na mysl přicházela myšlenka, jestli jsem se ve svém životě neměla vydat jinou cestou. Už v mládí jsem se přistihla, že, možná daleko raději než po mužích, pokukuji po ženách. V té době to ale bylo něco nemyslitelného, proto jsem v sobě všechny takové popudy potlačila a vdala se za prvního muže, se kterým jsem měla vážnější vztah. Postupem let jsem přesvědčila sama sebe, že moje mladistvé myšlenky a domněnky byly jen blud, a dál žila v přesvědčení, že žít po boku muže je mým osudem.
Překvapila jsem sebe i okolí
Zdroj: 123RF.COM
Před rokem a půl se do baráčku vedle toho našeho, který mi zůstal po manželově smrti, přistěhovala Zdena – taky vdova, stejně stará jako já, která k nám na vesnici „utekla“ před rušným životem ve velkoměstě, kterého dle svých slov měla za celý život plné zuby. Okamžitě jsme si padly do noty a staly se z nás velmi rychle dobré kamarádky, které většinu času trávily společně.
Po půl roce se mezi námi něco změnilo. Já se ve Zdenině přítomnosti cítila tak báječně a jak se ukázalo, i ona to měla stejně. Obě dvě jsme vzájemně našly to, co nám celý život chybělo: lásku ženy. Z kamarádek jsme se staly partnerkami, což bylo rozhodnutí, kterým jsem překvapila nejen svou rodinu a okolí, ale především sebe sama.
Teď už mi nic nechybí
Já a Zdena nyní tvoříme pár. Někomu se to zdá ujeté a nechutné, jiný nám fandí. Na stará kolena jsem si našla přítelkyni a mohu s jistotou říct, že jsem nikdy v životě nebyla šťastnější. Konečně jsem totiž našla to, co jsem podvědomě celý život hledala a co mi chybělo. Nyní jsem konečně šťastná naplno, nejen napůl.
Autor: Nikol Kolomazníková
