Paní Jiřina je pravidelnou čtenářkou našich článků. Dokonce nám na schůzce přiznala, že si nenechá ujít jediný příběh, což nás samozřejmě těší. Dnes chtěla svojí troškou do mlýna přispět i ona sama, proto za námi přišla, aby se podělila o svůj překvapivý příběh. Přečtěte si, jak paní Jiřinu zaskočila její dlouholetá kamarádka Milada.
Jiřina a Milada se znají již spoustu let. Poznaly se na vysoké škole a rychle se z nich staly kamarádky. Měly toho hodně společného, tvořily super dvojku. Paní Jiřina nám přiznává, že věděla o odlišné orientaci své kamarádky, která měla blíže k ženám než k mužům. Vzápětí ale dodává, že by ji nikdy nenapadlo, že se stane středobodem jejího zájmu.
Nevadilo mi, že se zajímá o holky. Alespoň mi nepřebírala kluky!
Paní Jiřina se nejdříve pohodlně usadí, z tváře jí ani na okamžik nezmizí přátelský úsměv, o kterém si rychle začínáme myslet, že je nakažlivý. Poté začne vyprávět svůj příběh, který hltáme od začátku až do konce.
„Milada mi přiznala po půlroce, že je na holky,“ vzpomíná Jiřina a na malou chvíli se zatváří zasněně, v paměti se vrací v čase do doby, kdy jí kamarádka řekla, že je lesbička. „Nevadilo mi to, mělo to své výhody,“ zasměje se, „nehrozilo, že by mi Milada přebrala kluka!“
Byly jsme spolu tak často, že nás mnohdy považovali za pár
„Já a Milada jsme byly pořád spolu, na vysoké jsme se od sebe prakticky nehnuly,“ vzpomíná Jiřina a s nostalgií se usmívá. „Několikrát se nám stalo, že si o nás druzí mysleli, že jsme pár,“ řekne pobaveně, „my každému vždy se smíchem vysvětlily, že tak to vážně není.“
Jiřina přiznává, že si s Miladou vždy dělaly legraci, kdykoli je někdo považoval za partnerky. Ony však vždy byly jen velmi dobré kamarádky, každá měla svého partnera či partnerku. Přesto se s mylnými domněnkami setkávaly i v dospělosti. Jiřina říká, že byla vždycky přesvědčená, že ji kamarádka vnímá stejně jako ona ji.
Zaskočila mě přiznáním, že ke mně něco cítí
V tomto okamžiku Jiřina přestane povídat a nervózně se zavrtí na židli. Očekáváme, že přijde zlomový okamžik jejího příběhu. Napjatě čekáme, čím nás tato krásná mladá žena překvapí. Když Jiřina opět promluví, údivem nám klesne brada.
„Je to pár týdnů, co jsme se s Miladou sešly u mě doma,“ vypráví. „Popíjely jsme naše oblíbené červené víno a trochu to přehnaly,“ přiznává se smíchem a trochu se jí u toho tváře začervenají studem. „Sešly jsme se kvůli tomu, že jsem zrovna byla po rozchodu a potřebovala to zapít. Později večer mě Milada zaskočila tím, že mi řekla, že ke mně něco cítí,“ překvapuje nás Jiřina a oči si zakryje dlaněmi.
Bránila bych se tomu, nebo nebránila?
„Stále to v sobě zpracovávám,“ svěřuje se Jiřina a nervózně se kouše do rtu. „Na jednu stranu mě to děsí, na stranu druhou mi něco uvnitř mě říká, že mi to vlastně nevadí,“ uvažuje nahlas, je na ní vidět, že stále ještě neví, jak má s touto informací naložit.
„Ptám se sama sebe, jestli bych se takovému vztahu bránila, nebo ne,“ říká zamyšleně. „Možná ano, možná ne. Nezjistím to, když to nezkusím. Bude to obrovská změna, ale kdo ví,“ vydechne Jiřina odhodlaně, „třeba nám to vyjde. Tak nám držte palce!“
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
