Udržet před manželem jedno bolestivé tajemství se naší čtenářce Janě dařilo dlouhých 22 let. Každá pravda ale jednoho dne vyplave na povrch, ať už je jakákoli…
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Ačkoli si celé ty roky dávala záležet, aby se o jistých vzpomínkách manžel nedozvěděl, osud zamíchal karty tak, že Jana nakonec musela s pravdou ven.
Kdysi dávno jsem slíbila sama sobě, že tohle tajemství nikomu nesvěřím
S rodiči jsem nikdy neměla příliš dobrý vztah. Jako dítě jsem to těžce nesla, protože zatímco spolužáci zvali svoje rodiče na školní akce, já před těmi svými raději tajila, že se cokoli koná.
S matkou se ještě dalo vycházet – tedy za předpokladu, že zrovna nepila. Jakmile totiž propadla alkoholu, žila si ve svém světě.
S tátou to bylo mnohem horší. Když mi bylo jedenáct, poprvé na mě vztáhl ruku. Už tehdy jsem sama sobě přísahala, že to nikdy nikomu neřeknu.
Styděla jsem se, ačkoli nebylo za co
Jako dítě i později v dospívání jsem se styděla za to, co mi otec dělal. Mlátil mě za jakoukoli věc, dokázal si najít důvod k výprasku úplně ve všem.
Chodila jsem s modřinami, kterých si okolí všímalo – zejména moje kamarádky ve škole. Tvrdila jsem, že jsem nešika, že tuhle zakopnu, tuhle se bouchnu o roh postele a podobně.
Styděla jsem se za to, ačkoli nebylo za co. To ale vidím až teď, když se za tímhle obdobím svého života po letech ohlédnu.
Rozklapala jsem se a udělalo se mi zle. Nebyla jsem schopna slova!
Svému manželovi jsem namluvila, že moji rodiče již nežijí – pravda to však byla jen z poloviny. Maminka skutečně umřela, ale otec žil. Já ho ale odmítala vidět, takže jsem zpřetrhala veškeré kontakty.
Proto můj muž ani netušil, co jsem si s otcem zažila. Neměl ponětí, že mě mlátil hlava nehlava, že mě přišel zbít klidně uprostřed noci, když se zrovna vrátil z hospody domů.
Jednoho dne někdo zazvonil u nás doma. Šla jsem otevřít, a když jsem viděla, kdo stojí za dveřmi, krev se mi zastavila v žilách. Udělalo se mi špatně, rozklepala jsem se jako osika a nebyla jsem schopna jediného slova. Za dveřmi stál můj otec!
Zasáhnout musel manžel. Jsem mu vděčná!
Stála jsem ve dveřích, otec naproti mně. Nechápala jsem, jak mě našel, adresu jsem mu nikdy nedala. A přesto tu byl, díval se na mě a já si vzpomněla na ty roky fyzického násilí, které jsem s ním vytrpěla.
Zabouchla jsem dveře a začala plakat. Otec za dveřmi křičel, ať mu laskavě otevřu, bušil pěstmi do dveří, možná do nich i kopal. Nevím, byla jsem psychicky úplně mimo.
Přiběhl manžel, a když mě viděl, okamžitě zasáhl. Muže za dveřmi vyhodil, pohrozil mu policií a to zabralo – odešel. Poté po mně žádal vysvětlení a mně nezbylo než říci pravdu – kdo to byl a proč mě to tak rozhodilo.
Až po tolika letech manželství jsem byla schopna svěřit svému muži pravdu. Jsem mu vděčná za to, jak situaci vyřešil, i za to, jak to vzal.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
To, jak se někteří rodiče dokáží chovat ke svým dětem, nahání hrůzu. V případě povědomí nebo podezření na ubližování dítěte je potřeba neotálet a co nejdříve kontaktovat OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí), a to ať už jste rodič, příbuzný, dítě či kamarád.
Lidé se někdy zdráhají OSPOD kontaktovat, neboť mohou mít dojem, že se jich to přeci netýká, nechtějí na sebe upozorňovat a být za “práskače”. To je však chybné přesvědčení. Na prvním místě je ochránit dítě, které je nezletilé a nemá dost dobře možnost se samo bránit, vše ostatní je až na druhém místě.
Dítě je tím, kdo následkem krutého zacházení bude trpět a na kom to zanechá celoživotní následky. Dítě je tím, kdo bude utíkat z domova, propadne alkoholismu nebo drogám v touze po úniku. Dítě je tím, kdo z toho bude mít pocity méněcennosti, deprese a pokusí se o sebevraždu. Dítě je tím, komu to ovlivní schopnost důvěřovat druhým lidem a cítit se bezpečně. Dítě je tím, kdo se pak postaví ke světu jako k něčemu, k čemu je potřeba být agresivní a nenávistný.
Zeptejme se sami sebe: Chtěli bychom toto pro své dítě? Každý racionálně smýšlející člověk by snad odpověděl, že nikoliv. Je tedy povinnost každého člověka, jeho vnitřních hodnot a dobra, aby dbal nejen sám na sebe, ale i na své okolí, protože každý jeden člověk vytváří to okolí, ve kterém všichni žijeme.
