Kam až moje paměť sahá, žila jsem vždycky jenom s matkou a mladším bratrem. Nikdy jsem netušila, co se stalo našemu otci, a když jsem se začala vyptávat, máma odpověděla, že se zabil na motorce. Popisovala ho vždycky jako dokonalého člověka, který nás měl rád a zemřel, když mi byly dva roky a ona čekala Daniela.
Nikdy mi neukázala žádnou společnou fotku. Prý žádné nemá. Čím starší jsem byla, tím divnější mi to připadalo, ale po čase jsem se zkrátka přestala ptát a přijala fakt, že moje máma je nejspíš stále ze smrti svého partnera smutná, a proto o něm nechce mluvit.
Rozhodla se říci nám konečně pravdu. Byl to šok
Téma otec se v naší rodině stalo téměř zapovězeným. Bratr se jako chlapec příliš nezajímal o naši rodinou historii a já zkrátka věděla, že o tom naše matka mluvit nechce. Ona se ale rozhodla, že po bratrově dvacátých narozeninách konečně odhalí pravdu. Jednoho dne nás po večeři překvapila tím, že si s námi sedla v obývacím pokoji na gauč a řekla nám, že nám celé roky lhala.
Zdroj: 123RF.COM
Dozvěděli jsme se, že když máma čekala Daniela, otec se rozhodl, že druhé dítě už nezvládne, a opustil ji. Odjel prý kamsi na druhý konec světa a už o něm nikdy neslyšela. Já se údajně vyptávala už od malička, proto mi musela lhát, aby nemusela dítěti objasňovat tak složitou věc. Časem ale přišla na to, že lež se jenom těžko bude obhajovat, a tak mi raději lhala stále víc.
Daniel nad vším pokrčil rameny. Já se zhroutila
Zatímco můj bratr celou pravdu přijal s chladným výrazem a nakonec jen matce poděkoval, že mu řekla pravdu, já začala plakat. Není mi líto, že nás otec opustil. Nikdy jsem ho nepoznala a je mi vlastně jedno, kde je. Do onoho rozhovoru jsem ale žila v domnění, že byl můj otec skvělý chlap, který se zabil na motorce, a moje matka ho tragicky oplakávala.
Všechno, co mi moje máma kdy řekla, byla lež. Teď si nejsem jistá, jestli jí mohu věřit vůbec v čemkoli. Jsem zmatená a zklamaná. Vím, že mě chtěla jenom ochránit, ale lhala mi mnohem déle, než bylo třeba. Z mého otce udělala hrdinu, o kterém jsem básnila kamarádům, psala o něm slohovky ve škole, dokonce o něm mluvila s příbuznými, před kterými jsem musela vypadat jako hlupák, protože oni samozřejmě pravdu znali.
Zdroj: 123RF.COM
Několik dní jsem nedokázala myslet na nic jiného. Nakonec jsem se rozhodla najít pomoc psychologa, aby mi pomohl se s celou situací vyrovnat. Docházím k doktorovi jednou za čtrnáct dní a snažím se sama sobě objasnit, proč mě celá událost tak strašně sebrala. Prozatím ale nenacházím objasnění. Cítím se špatně, matce nedůvěřuji, nevím, jak pokračovat. Přitom se jedná o téměř nepodstatnou informaci, která by na mě neměla mít žádný vliv.
Iva, Zlín
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí elektronické pošty. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Šárka Cvrkalová
