Oliverek je naše jediné dítě. Nikdy jsem netoužila po velké rodině a po narození syna mi došlo, že tak mi to naprosto vyhovuje. Manžel nebyl proti, rozhodli jsme se, že Oliver bude jedináček. A podle toho jsme k němu i přistupovali, už odmalička měl úplně všechno – veškerou pozornost rodičů i celé rodiny, stejně tak i hračky. Vůbec nic mu nechybělo.
Zahrnovali jsme ho láskou i věcmi
Když máte jen jedno dítě, celou lásku soustředíte jen na něho. Oliverek byl odmalička rozmazlované dítě, a to nejen námi, ale i babičkami, od kterých se to tak nějak už očekává. Olivera jsme zahrnovali nejen láskou. Co se týče hraček, na co ukázal, to dostal. Nestrádal, protože jsem nesnesla představu, že bych svému malému miláčkovi něco upřela.
Když nebylo po jeho, začal se vztekat
Nebudu zastírat, že jsme syna rozmazlili. Velmi rychle si totiž zvykl na to, že rodiče skáčou, jak on píská. Když něco chtěl, dostal to. Když něco provedl, nebyl trestaný. Vychovali jsme z něho malého rozmazlence, který nabyl dojmu, že se kolem něho točí svět.
Když mu byly necelé tři roky, začalo se u něho projevovat vzteklé chování. Jakmile nebylo po jeho, začal se vztekat. Tehdy jsem to přisuzovala jeho věku, protože jsem se dočetla, že ve třech letech přichází období vzdoru a že je to u dětí normální fáze vývoje.
Neposlouchal a dělal si věci po svém
Zdroj: 123RF.COM
Oliver rostl a jeho chování se nezlepšovalo. Ba spíše naopak. Přestával nás poslouchat, na ulici se nechtěl vodit za ruku, utíkal a nedbal na naše kárání ani zvýšený hlas. Věci si dělal po svém, nebral ohledy, nenechal si poradit.
Nejhorší pro mě byly chvíle, kdy jsem se synem musela mezi lidi. Děsila jsem se situace, kdy synovi něco zakážu nebo mu třeba odmítnu koupit nějakou sladkost a on spustí scény přímo před zraky všech lidí okolo. A víte, jak se cizí lidé dívají na rodiče, jejichž děti vyčnívají a upozorňují na sebe svým chováním. V jejich očích jste prostě jako rodič selhal.
Odmítala jsem s ním chodit ven
Zdroj: 123RF.COM
Situace se nezlepšila ani tehdy, když Oliver oslavil své páté narozeniny. V duchu jsem se k tomuto milníku upínala, protože jsem doufala, že se to s věkem zlepší. Jenže nezlepšilo, ba spíše naopak. Když jsem něco neudělala tak, jak si Oliver přál, začal se neskutečně vztekat. Klidně sebou mrskl na zem, kde sebou házel ze strany na stranu, kopal nohama, mlátil rukama a hlasitě křičel. A když vám toto udělá v obchodě plném lidí, není to nic příjemného.
Proto jsem s ním nechtěla nikam chodit. Jednoduše jsem se bála, bála jsem se svého pětiletého syna. Pomoci mi dokázala až dětská lékařka, která navrhla sezení s dětským psychologem. Zatím jsme byli jen na dvou schůzkách, takže změny ještě viditelné nejsou, ale já pevně věřím, že nám to pomůže.
Autor: Nikol Kolomazníková
