Erika (45): U lékaře jsem zažila něco znepokojivého. Toto byste také nerozdýchali

od Andrea Světlíková
2 minuty čtení
žena
Zdroj: Shutterstock

Necítila jsem se dobře, proto jsem se rozhodla navštívit svého obvodního lékaře. Ten den měl manžel ranní, moje maminka byla v lázních, starší dcera už pár let žije v zahraničí a já neměla hlídání pro svého tříletého syna. Nedalo se nic dělat, musel jít se mnou.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Tušila jsem správně, že v čekárně už po ránu bude hodně lidí. Nespletla jsem se, po svém příchodu jsem byla asi osmá na řadě. Přede mnou samý důchodce a mně bylo jasné, že to bude na dlouho.

Přestalo ho to bavit

Můj synek je jinak docela trpělivý, ale prostředí čekárny u doktora na něho působilo negativně. V klidu vydržel asi dvacet minut, poté se ale začal nudit. První pomoc v podobě mého telefonu a puštěných videí zabrala na krátkou čtvrthodinku.

Mezitím se u lékaře vystřídali jen čtyři pacienti. Synovi se přestala líbit i videa a začal pokňourávat. Já jakožto matka dokážu pochopit, když dítě nebaví někde sedět a dává to najevo právě kňouráním nebo pláčem.

Jenže ostatní lidé sedící v čekárně takové pochopení neměli. Začali si mě měřit pohledem a dívat se na mě jako na matku, která není schopná utišit své malé protivné dítě.

Už abych byla na řadě!

Nejenže mi nebylo dobře a měla jsem teplotu, což samo o sobě člověku na pohodě nepřidá, ale do toho ještě můj synek Robin začal plakat. To už bylo na některé sedící pacienty dost.

Snažila jsem se ho uklidnit a v duchu se modlila, abych už byla na řadě. Jenže každá návštěva u lékaře se danému pacientovi protáhla minimálně na deset minut. Kdo má děti, ten jistě ví, že s nimi je i pět minut věčnost. Natož když jsou protivné a plačtivé.

Od jedné starší dámy jsem dokonce zaslechla rýpavou poznámku, že nechápe ženské, které neumí utišit vlastní děcko a klidně ho nechají, aby svým řvaním otravovalo cizí lidi. Bylo mi zle, neměla jsem sílu se s ní hádat.

Prosím, odejděte!

Otevřely se dveře a já čekala, že sestra opět vystrčí hlavu, aby pozvala dalšího pacienta dovnitř. Jenže místo sestry, jak jsem očekávala, vyšel ven očividně dost podrážděný doktor.

Očima přejel celou čekárnu, až našel, co hledal. Ukňourané dítě, které všechny otravuje svým pláčem. Sjel mě pohledem, ze kterého mi bylo ouvej. Pak ale přišlo něco ještě horšího.

Řekl mi, ať odejdu a to uřvané děcko si vezmu s sebou. Vynadal mi, že tohle je čekárna u obvodního lékaře pro dospělé lidi, nikoli mateřská školka pro ubrečené děti.

To myslíte vážně?!

Seděla jsem na lavici, syn mi stále brečel na klíně a lidé okolo mě kroutili hlavou. Doktor poklepával nohou do země, znovu mi zopakoval, abych odešla, a dokonce rukou naznačil, kde je východ.

Cítila jsem se poníženě. Chtěla jsem ošetřit, případně předepsat léky. To jsem měla synkovi tu pusu zalepit, jen aby bylo v čekárně takové ticho, že by i pád špendlíku všichni slyšeli?

Nenechala jsem se dále pobízet. Oblékla jsem syna i sebe a doktorovi na rozloučenou oznámila, že si tohle líbit nenechám. Cosi na mě zamumlal, ale to už jsem byla pryč. Následující den jsem zavolala sestře, že přecházím jinam.

Neodpustila si poznámku, že to jsem já ta bezohledná ženská, co tahá do čekárny u doktora uřvané dítě. To byla poslední kapka. Nyní už mám jiného lékaře a po lidské stránce je to úplně jiné kafe.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články