Přítel mi vždycky říkával, že jsem se narodila se zlatou lžičkou v puse. Měl pravdu. Ačkoli moje rodina nikdy nebyla příliš bohatá, já měla odmalička úplně všechno a nedokázala jsem se tak o sebe postarat sama. Proto můj jediný vztah velmi brzy skončil a já zůstala opět rodičům na krku.
Jako malé jsme byly dvě. Já a moje sestra Nela. Jenomže mojí malou sestřičku srazil během výletu se školou cyklista, nehodu nepřežila a rodiče tak přišli o osmileté dítě. Já jsem se pro ně v deseti letech stala tím, co jim zbylo. Rozhodli se mi dát úplně všechno. Lásku, kterou chovali k mojí sestře, přenesli na mě a já tím pádem dostávala rodičovské pocity za sebe i za zesnulou Nelinku.
To byl jeden z důvodů, proč jsem se o sebe nikdy nemusela starat. Rozmazlovali mě, koupili mi to, co mi na očích viděli. I když se po smrti mojí sestry oba rodiče psychicky dost uzavřeli a to vedlo i k menší finanční krizi rodiny, já si mohla písknout a nejdražší hračku jsem měla za den doma. Jako malá jsem to nechápala a zneužívala jsem toho. Ještě v devatenácti se mnou táta chodil k doktorovi. Pamatuji si, že mi bylo dvacet tři, když jsem si zlomila ruku a na doporučenou operaci mě objednávala maminka, protože já netušila, jak se taková problematika řeší.
Našla jsem si přítele, když mi bylo dvacet šest. Byl to můj první romantický i milostný vztah. A také jediný. Vydržel asi tři měsíce. Nic jsem nedokázala udělat sama, mému příteli došlo, že jsem závislá na rodině a že s někým takovým nechce nic mít. Než se se mnou rozešel, výrazně mi promluvil do duše a mně poprvé došlo, že si připadám docela k ničemu. Svěřila jsem se rodičům se svými pocity. Ti samozřejmě začali protestovat, že je to všechno v pořádku, že pokud studuji, můžu u nich bydlet tak dlouho, jak jen budu chtít.
Zdroj: 123RF.COM
Jenomže jsem dostudovala, začala jsem pracovat a nic se nezměnilo. Sháněla jsem bydlení, ale v blízkém okolí se mi nepodařilo vybrat jediný byt a nechtěla jsem se od rodiny oddalovat. Domluvila jsem se s nimi proto, že zůstanu bydlet u nich a budu přispívat na živobytí. Z mého pokoje si nedávno otec udělal novou pracovnu a na postel už tak doma nezbývá místo. Spím proto v obýváku na rozkládací sedačce. Chodím do práce, kupuji si vlastní jídlo a hygienu, přispívám na elektřinu a vodu. Připadám si ale naprosto neschopná, protože jsem si ve svých téměř čtyřiceti letech stále nedokázala najít partnera ani bydlení.
Kdyby se našel někdo, kdo by o mě měl zájem, věřím, že bych se dokázala od rodiny odpoutat. Jenomže takový princ na bílém koni pro mě zatím nepřijel a já se zkrátka nechci stěhovat do garsonky, kde budu bydlet úplně sama.
Autor: Šárka Cvrkalová
