Dana pracovala celý život jako účetní. V práci se jim podařilo vytvořit skvělou partu. Ačkoli ji tvořily samé ženy, nepomlouvaly se a neházely si klacky pod nohy. Rodinné štěstí ji také neminulo, vychovala dva hodné syny a s manželem i přes dlouhá léta společného vztahu vycházela pořád dobře.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nic jí nechybělo a těšila se na budoucnost
„Vůbec nic mi nechybělo,“ začíná Dana své vyprávění a pokračuje: „Děti vylétly z hnízda, s manželem jsme si přesto stále měli co říct, v práci jsme byli skvělá parta.“ Dana se po letech práce a péče o děti těšila, jak s mužem společně zestárnou a budou si užívat s vnoučaty.
Dokonalý život narušil mráček v podobě nepříjemné diagnózy
Její představu ideálního důchodu však narušila nepříjemná diagnóza, kterou lékaři vyslovili poté, co Dana zašla do nemocnice s nepřestávajícími úpornými bolestmi hlavy a kloubů. „Připadala jsem si, jako bych měla permanentně chřipku, ale bez rýmy,“ upřesňuje Dana. Její diagnóza byla neúprosná, chronická lymfocytární leukémie postihující lidi nad 50 let. „Doporučenou chemoterapii a ozařování jsem odmítla a řekla si, že si poslední chvíle užiju, jak to jen půjde,“ líčí se slzami v očích Dana.
Životní dovolená a nezapomenutelné večírky
„Rodině jsem nic neřekla, nechtěla jsem, aby se trápili,“ říká Dana a dodává: „Sebrala jsem manžela a vyrazili jsme na vysněnou dovolenou. Na Maledivy,“ líčí Dana, která v tu chvíli nechtěla myslet na to, že jí zbývá jen měsíc života. „Bylo to nezapomenutelných 14 dní,“ pokračuje. Za dovolenou dali půlku svých úspor, které si schovávali na důchod. „Po návratu jsem se snažila dát dohromady rychle album fotek z dovolené, aby si mě rodina zapamatovala z doby, kdy jsem byla šťastná. Do toho jsem chodila s kamarádkami do divadla, na večírky a další akce. Řádila jsem jako za mlada,“ usmívá se Dana.
Zákeřná diagnóza se najednou změnila
Přišel okamžik kontroly v nemocnici, kdy měli lékaři rozhodnout o tom, zda Danu na poslední chvíle života hospitalizují, nebo ji nechají dožít doma. „Bylo to zvláštní, měla jsem se cítit každým dnem hůř, ale mně bylo lépe a lépe,“ popisuje Dana. Lékaři ji vyšetřili a z jejích výsledků byli zmatení. Porovnávali je s tím, co našli před více než měsícem, a nechápali, jak mohlo dojít k takové změně. Po leukémii ani stopy.
„Poslali mě domů s tím, že mám každý týden chodit na vyšetření, za nějaký čas se uvidí, o co vlastně jde,“ kroutí hlavou Dana. „Poděkovala jsem jim, tedy běhala jsem po oddělení jako zběsilá a brečela radostí, odvolala jsem rodinnou sešlost, na které jsem chtěla pár dní před smrtí oznámit svůj odchod, a přemýšlela jsem, co dál,“ líčí šťastně Dana, které poslední měsíc otevřel oči.
„Rozhodně nechci zase zapadnout do starých kolejí přežívání. I když mi můj předchozí život připadal dobrý, vlastně jsem vůbec nežila, neuměla jsem si vychutnat radost, dopřát si to, co mám ráda. Nehodlám už promarnit ani minutu, ať už mi zbývá jakkoliv dlouhý čas, užiju si ho naplno,“ uzavírá Dana.
Autor: Kamila Mertlová
