Se Sandrou jsem chodil asi dva roky. Když jsme se seznámili, mně bylo 20, jí 18. Dělala střední školu, já vysokou. Taková typická studentská láska. Scházeli jsme se po škole, chodili do kina, do klubu, jen tak ven s partou a ostatními páry.
Po maturitě se bohužel nedostala na VŠ. Byla z toho dost špatná. Nemohla si najít práci. Respektive, žádná, kde by ji hned po střední vzali, jí moc nevyhovovala. Měla přehnané požadavky.
Touha po dítěti
Pak začala mluvit o tom, že by to vyřešilo miminko. Že by měla rodičovský příspěvek a nemusela by hledat práci. Já jsem ale na věc nahlížel trochu střízlivěji. Kde budeme bydlet? Kdo nás bude živit? Bylo mi jasné, že z mé brigády při škole a jejího rodičovského příspěvku to prostě nezvládneme. A odejít ze školy jsem se rozhodně nechystal.
Vedli jsme na toto téma dlouhé debaty, které vždy končily jejím pláčem a citovým vydíráním ve stylu, že ji nemám rád. Ustoupit jsem ale nechtěl.
Ano, spoléhal jsem na to, že Sandra bere antikoncepci. Prostě jsem jí normálně věřil, jak už se to ve vztahu dělává. Teď už vím, že to byla chyba.
Nechtěný dárek
Jednoho dne, když jsme byli se Sandrou u nás doma a naši byli někde venku, mi řekla, že má pro mě překvapení. Podala mi menší balíček. Když jsem ho rozbalil, nevěřícně jsem držel v rukou zelené novorozenecké dupačky. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo „Cože?“. Sandra měla ale obrovskou radost, když mi sdělila, že budu táta. Já neměl radost ani při nejmenším. „Jak to? Vždyť bereš prášky, ne?“ stále jsem nechápal, co se to vlastně stalo a jak je to možné. Myslel jsem, že otěhotněla i přes antikoncepci. Stát se to asi může, ale nečekal jsem to. Naprosto mě ale dorazila, když přiznala, jak to bylo doopravdy.
Zdroj: subbotina/123RF.COM
„No, víš, Dane, já jsem si to miminko moc přála. A tak jsem ty prášky prát prostě přestala. Chtěla jsem, aby to pro tebe bylo překvapení. Ty nemáš radost? Budeme mít miminko!“ Přiznám se, že tohle jsem fakt nečekal. Ano, věděl jsem, jak moc to dítě chtěla. Ale předpokládal jsem, že bude respektovat, že já ho nechci. A především to, že si ho nemůžeme dovolit. Ne, opravdu jsem neměl radost.
Ale co teď? Dítě už je na cestě, počato mou drahou polovičkou zcela záměrně. Nemůžu po ní chtít, aby si to nechala vzít. To by ji asi psychicky úplně zničilo.
Žádný happy end
Sandra má před porodem a bydlí u svých rodičů a já u těch svých. Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem jí její podraz odpustit. Najednou se moje láska k ní změnila v něco úplně jiného, co nedokážu popsat. Skoro bych řekl až v odpor.
Posílám jí peníze, co vydělám na brigádě. Uvědomuji si, že to dítě je moje a za nic nemůže. Moc doufám, že až se narodí, budu mít rád aspoň jeho. Nechci se na něj vykašlat. Se Sandrou už ale být nedokážu.
Autor: Jana Janáčková
