Blance je 55 let a vychovala dvě děti, které jsou již dospělé. Dalo by se říct, že už má nárok na zasloužený klid, opak je však pravdou. Její 24letá dcera jí nechala obě své děti na krku.
První dítě
Lucka byla zlatá holčička. Kromě ní mám ještě staršího syna. Ten žije už několik let v zahraničí.
Když na Lucku přišla puberta, začalo to být těžké. Byla jak utržená ze řetězu. Pořád chodila po klubech a diskotékách, každou chvíli měla jiného chlapa.
V 17 letech otěhotněla. Byla sama, ani nám nechtěla říct, s kým dítě čeká. Když jí bylo 18, porodila krásnou zdravou dcerku Aničku. Bydlela s ní u nás v domku. Byla ze mě babička a z mého muže dědeček.
Lucka ale novorozence nezvládala. Po 4 měsících prostě zmizela. Nechala nám doma jen Aničku a dopis, ve kterém psala, abychom si malou osvojili, ona že o ni nestojí, že nemá na to být matkou. Byli jsme v šoku, ale abych mohla zůstat s kojencem doma, bylo potřeba jednat a vyřídit spoustu papírování. Bylo to náročné, ale podařilo se. Mohla jsem zůstat doma a o malou se starat. Od malička to byla šikovná holčička a dělala nám jen samou radost.
Návrat ztracené dcery
Když byly Aničce 2 roky, objevila se u nás Lucka. Nemohla jsem ji vyhodit, je to přece moje dcera. Pozvala jsem ji dál, daly jsme si kávu. Zdálo se, že má za sebou obrovský posun a je z ní slušná mladá žena. Zůstala u nás bydlet. Pomalinku se seznamovala a sžívala se svou dcerkou Aničkou. Moc jí to sice nešlo, ale snahu jsem viděla. Nebo jsem možná chtěla vidět.
Po pár týdnech Lucka přišla s prosbou, jestli by u nás nemohl dočasně bydlet i její přítel. Jen, než si najde práci. Pak si najdou bydlení a odstěhují se. Nechtěla jsem o svou dceru znovu přijít, ani jsem nechtěla, aby Anička opět přišla o maminku. Tak jsem souhlasila. Vojta se k nám dočasně nastěhoval. Najít práci se mu však moc nedařilo. Čas od času si našel nějakou brigádu, ale většinou jsem ho viděla spíš ležet na gauči u televize nebo sedět u počítače.
Druhé dítě
Zdroj: 123RF.COM
Začala jsem si všímat, že Lucce nějak roste bříško. Ano, byla těhotná. Bála se mi to říct, dokud si Vojta nenajde práci. Její těhotenství už bylo značně pokročilé. O to víc jsem se začala o jejich budoucnost bát. S mužem jsme se oba ze všech sil snažili pomoct Vojtovi najít práci. Jednou už to můj muž nevydržel. S Vojtou se opravdu hodně pohádali a nakonec ho vyhodil z domu.
Asi za 14 dní po tomto incidentu Lucka lehce předčasně porodila zdravého chlapečka Tadeáška. Ovšem za další 3 týdny jsem u ní v pokoji našla opět jen brečící novorozeně a dopis na rozloučenou. Lucka utekla za svým Vojtou. Bez něj prý nedokáže žít, protože ho miluje.
Osobně opravdu nepochopím, co za ženu může jakéhokoliv muže milovat víc než svoje vlastní děti. A ty kvůli němu dokonce opustit. Naštěstí si na ni Anička ještě nezvykla jako na svou mámu.
Když se teď na to dívám zpětně, ani tenkrát se Lucka jako máma nechovala. Jen prostě jako těhotná, s chlapem bez práce, neměla kam jít. Posloužili jsme jí jen pro přechodný pobyt a odkladiště dalšího dítěte.
Zůstaneme jen u dvou vnoučat v péči?
Dnes, místo, abych se těšila na důchod a zasloužený odpočinek, chodila s kamarádkami na kafíčka a výlety, jsem babička na plný úvazek. Mým vnoučatům je 6 a 3 roky a mám je v plné péči. Anička i Tadeášek jsou zdraví, moc hodní a strašně šikovní.
Je to už 3 roky, co Lucka odešla. Celou dobu o ní nemám žádné zprávy, žádný projev zájmu o vlastní děti. Ale pokaždé, když zazvoní zvonek u dveří, a já zrovna nikoho nečekám, ve mně hrkne. Bojím se, že Lucka zase otěhotní a přijde mi sem „odložit“ další mimino. S mužem víme, že další už bychom opravdu nezvládli. Ale zároveň taky víme, že bychom vlastní vnouče nedokázali odložit do ústavu.
Autor: Jana Janáčková
