Místo aby se radovala ze zdravého dospívajícího syna, při pohledu na něho jí běhá mráz po zádech. Může za to stinná minulost, kterou se Blanka roky snažila vytěsnit z hlavy, a dokonce se jí to na čas podařilo. Jenže pak se její syn začal podobat svému otci a všechny ošklivé vzpomínky se najednou vrátily.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Blanka zůstala na výchovu syna Tomáše sama. Už je to třináct let, kdy přivedla na svět krásného zdravého chlapečka. A je to také třináct let, co se snažila zapomenout…
Nebylo to lehké, ale syn mě držel nad vodou
Před patnácti lety Blanka navázala vztah se sympatickým Pavlem. Z pohledného milého muže se ale rychle vyklubal alkoholik a agresor.
„Zpočátku bych to do něj neřekla,“ přiznává Blanka. „Když mě poprvé udeřil, litoval toho a já mu odpustila. Naivně jsem si myslela, že to bylo naposledy,“ dodává.
Pavel ale Blanku bil stále častěji a k tomu všemu ji i psychicky týral. Když zjistila, že s ním čeká dítě, málem se zhroutila. Neuměla si představit, že by v něčem takovém měla vychovávat miminko.
„Sebrala jsem odvahu a od Pavla doslova utekla,“ píše Blanka. „Nebylo to jednoduché, ale syn mě držel nad vodou,“ pokračuje. „Jen díky němu jsem se dokázala nevrátit.“
Začínám v něm vidět jeho. Dohání mě to k šílenství
Blanka nějakou dobu žila u rodičů, poté se postavila na vlastní nohy, pronajala si maličkou garsonku a zůstala se synem úplně sama.
„Na navazování vztahů jsem neměla čas ani pomyšlení,“ dozvídáme se. „Chodila jsem do dvou zaměstnání, aby syn nestrádal a měl všechno. Nebyla to lehká doba,“ vzpomíná.
Když si Blanka myslela, že má to nejhorší za sebou, přišla další rána, která ji srazila na dno. Jak totiž syn začal růst a měnit se, začal být stále více podobný svému otci.
„Jak syn dospívá, je v obličeji hodně podobný muži, který už ani neví, že existuje,“ píše Blanka. „Připomíná mi tak stinné období plné bolesti, jak psychické, tak fyzické. Dohání mě to k šílenství a někdy mi je i fyzicky špatně z toho, jak je Pavlovi podobný,“ netají se.
Co když se syn někdy zeptá?
Proč nemá tatínka se Blančin syn samozřejmě už několikrát ptal, bylo to ale v době, kdy byl ještě dítě. Blanka mu to tehdy nějak vysvětlila a zdálo se, že tu skutečnost prostě přijal.
„Synovi je teď třináct let a já se bojím, kdy se na tátu zeptá znovu,“ zoufá si pisatelka. „Nebo se dokonce zeptá, jestli je mu podobný. V tu chvíli to se mnou určitě sekne,“ píše.
Blanka je rozhodnutá o otci synovi neříct, rozhodně nemá v plánu, aby se ti dva setkali, a upřímně si nepřeje, aby byli někdy v kontaktu. Doufá, že to syn bude respektovat.
Autor: Nikol Kolomazníková
