Anna (42): Dříve jsem hromadila věci, teď žiji minimalismem

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zitminimalismem
zitminimalismem

Moji rodiče neměli moc peněz a šetření pro nás bylo stylem života. Když jsem chtěla sladký koláč, další den nemohl být jogurt. To ve mně vyvolalo pocity nedostatku a potřebu křečkování. Pak přišlo kouzlo minimalismu a já se zbavila všeho, co mě natolik omezovalo.


Vyrůstala jsem v chudé rodině – maminka byla pokladní a tatínek pomocník na stavbách. Nemůžu říci, že by mi něco vyloženě chybělo, ale s porovnáním se spolužáky, kteří nosili moderní oblečení a kupovali si denně svačiny ve škole jsem zažívala méněcennost. To ve mně vyvolalo v dospělosti ohromnou touhu vše skladovat, sbírat, a především nakupovat.

Po dokončení střední školy jsem nastoupila jako účetní v jedné malé firmě. Asi jsem měla potřebu mít přehled o penězích i výplatnic všech ostatních. Práce mě moc nebavila, ale aspoň jsem si tam našla dobré zázemí i přátele.

Zdroj: 123RF.COM

Můj život od dvaceti vypadal asi tak, že jsem začala shromažďovat různé věci jako nábytek, oblečení, jídlo, knížky – prostě všechno, co vás napadne. Sbírka mých známek, pohlednic, propisek, kalendářů a ubrousků jen rostla. Byla jsem tím posedlá a začaly se mi hromadit různé krámy v bytě. Dokonce jsem si pronajala i malý sklad, kde jsem si všechno uschovávala. Čím víc věcí jsem měla, tím silnější byl můj pocit jistoty. Věděla jsem, že toho vlastním opravdu hodně a nechtěla jsem se ničeho vzdát.

Mé uklízení bytu trvalo klidně i několik dní a v důsledku jsem nemohla nic najít. Jak to celé vypadalo? Zásoby jídla na několik týdnů, asi 40 hrníčků na čaj a dalších 20 na kávu. I když jsem se moc nelíčila, tak kosmetiky v koupelně bylo tolik, že jsem pořádně nemohla ani umýt vanu. Můj obývák i ložnice se pomalu stávali skladištěm a já měla problém se tam jen otočit. Místo pocitů radosti následovaly pocity stresu a klaustrofobie. Můj velký byt se proměnil v malinký prostor plný harampádí.

Začala jsem si pročítat různé články a rady, jak tento problém vyřešili ostatní. Na dlouhodobé řešení jsem nenarazila, než na mě vyskočilo to neznámé slovo – minimalismus. Zaujal mě titulek se slovy „Nehromaďte věci, nejste přeci křeček“. Začala jsem se řídit radami na internetu a pocítila jsem naději. Nechci takto žít, zavalené věcmi, které nepotřebuji. Udělala jsem s nimi krátký proces a vyřadila vše staré, nenošené a nepotřebné. Zbavila se svých sbírek, oblečení i některých knížek, které jsem dala na charitu. Přišla jsem na to, že mi stačí jeden hrníček na čaj a jeden na kávu. A tak jsem to vyřešila se vším. Můj byt se proměnil v krásnou vzdušnou oázu a já nechápala, že mě tato myšlenka netrkla dříve.

Autor: Monika Holemá


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články