Odpoledne strávené na zahradě dohnalo naši čtenářku Alenu k slzám. Našla totiž něco, co jí vyrazilo dech. Zážitek to byl tak emotivní, že zbytek dne pak strávila se slzami v očích.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Od Aleny jsme dostali dopis, ve kterém popsala, co na zahradě objevila a proč ji to tak moc zasáhlo, že kvůli nečekanému nálezu strávila odpoledne v slzách.
Zdědili jsme dům po babičce. Byl ve velmi špatném stavu
Je to už jedenáct let, co Alena a její manžel zdědili rodinný domek po zesnulé babičce. Ten byl bohužel ve velmi špatném stavu.
„Manžel zpočátku navrhoval, abychom ho prodali,“ píše Alena. „Já ale na čas v něm strávený měla spoustu vzpomínek, nechtěla jsem se ho vzdát,“ přiznává.
Ačkoli manželé věděli, že do opravy domečku po babičce budou muset hodně investovat, nakonec se shodli, že to společnými silami kousek po kousku určitě zvládnou.
Roky jsme ho vlastníma rukama dávali dohromady
„Zpočátku to nebylo ani trochu jednoduché, v tom domě se v podstatě nedalo bezpečně bydlet,“ vypráví Alena. „Museli jsme proto rok platit nájem a zároveň spořit peníze na nejnutnější opravy.“
Několik let dávala Alena a její šikovný manžel domek po babičce vlastníma rukama dohromady. Napsala, že byla radost sledovat, jak se ze staré ruiny konečně stává krásný domeček ideální pro spokojený život.
„Byla to dřina,“ přiznává Alena, ale hned dodává, že to stálo za to. „Jsem manželovi vděčná, že nakonec dal na moje prosby a nepřesvědčil mě, abychom se domku zbavili,“ píše.
Nečekaný objev na zahradě mi vehnal slzy do očí
Práce okolo domu jako takového zabraly manželům hodně času. Starat se o zahrádku proto nebylo kdy, udržovali pouze trávník.
„Konečně jsem našla čas i na to, abych začala zvelebovat zahrádku, která je sice menší, ale zato velmi útulná,“ pokračuje v e-mailu Alena. „Jednoho dne jsem plela záhon před domem a našla něco, co mě rozplakalo.“
Hluboko v hlíně narazila na kovovou brož, která patřila její babičce. Poznala ji okamžitě, ačkoli se na ní čas strávený ve vlhké půdě značně podepsal.
Zbytek odpoledne jsem strávila ve vzpomínkách a v slzách
„Najednou se mi vybavily vzpomínky na babičku a neubránila jsem se potoku slz,“ přiznává Alena otevřeně. „Babička mi byla blízká, prožily jsme společně mnoho krásného. Byla to úžasná žena,“ popisuje milovanou babičku.
Alena v e-mailu napsala, že toho dne už na zahrádce nic neudělala. Místo toho se posadila na zahradní houpačku s pořádným hrnkem čaje a vzpomínala na chvíle prožité s babičkou.
„Možná je to náhoda, možná ne,“ píše Alena. „Že jsem našla tu brož, považuji za jakési poděkování tam shora od babičky, která je určitě ráda, že jsme její dům neprodali a nechali si ho,“ uzavírá Alena.
Autor: Nikol Kolomazníková
