Skupina pěti sourozenců byla jako pytel blech. Všichni se narodili téměř přesně po roce. Střídavě holčička a kluk. Stále se smáli a stále potřebovali nějakou zábavu nebo činnost. O obojí neměli v Klokánku nouzi.
Děti měly mnoho aktivit, ale rodinu ne
Skákaly na trampolíně, učily se jezdit na kole a o prázdninách trávily dny na krásném místním koupališti. Vstup i tobogán měly zadarmo, tak proč si toho do sytosti neužít!
Měly jen maminku, ale ta o ně ztratila zájem. Našla si mladého přítele a chystala se založit novou rodinu. Byla v pokročilém stádiu těhotenství, když Klokánku děti předávala: „Tady jim bude líp. My teď máme malý byt, tam se nevejdou!“ Odešla, aniž by se rozloučila.
„Už jsme ji nikdy neviděli ani my, ani děti. Naštěstí jim matka ani moc nechyběla. Byly zvyklé se o sebe odmalička starat samy. Přestože se jednalo o početnou sourozeneckou skupinu, podařilo se je během několika měsíců u nás umístit k pěstounům,“ vysvětluje Klokánek.
Pěstounská péče
Jednalo se prověřenou rodinu s vlastním dospívajícím synem a jednou tělesně postiženou holčičkou v pěstounské péči. Bydleli v pěkném domku se zahradou. Vše se jevilo téměř ideálně. S dětmi se viděli párkrát, když do Klokánku přijeli na návštěvu. A potom i přes víkend, kdy děti odjely s nimi, aby viděly svoje nové bydliště.
Zdroj: 123RF.COM
Těšily se a okamžitě se s holčičkou na vozíku spřátelily. Nic nebránilo, aby se děti nastěhovaly do nového bydliště. Uplynul asi měsíc, když od nejstarší holčičky, Janička se jmenovala, přišel pohled.
Byl pomačkaný a trochu rozmazaný, jako by zmokl. „Ona nad ním plakala,“ tvrdila její „teta“, když pohled uviděla. V Klokánku připustili, že má možná pravdu. Rozhodli se děti navštívit.
Klokánek se vydal na dlouhou cestu
„Čekalo nás skoro tři sta kilometrů v dešti, ale nelitovali jsme. Museli jsme se prostě na vlastní oči přesvědčit, že se děti mají dobře. Nutno dodat, že opakované pokusy o telefonické spojení selhaly. Pěstouni vždycky tvrdili, že jsou děti venku, v koupelně nebo už odpočívají v ložnici. Ani internet nepomohl, děti k němu neměly přístup. Osobní návštěva byla jediným řešením,“ vypráví Klokánek.
Zdroj: 123RF.COM
Když zazvonili u domovních dveří, nesetkali se s nadšením. Spíš naopak! „No, moc se nám ta vaše návštěva nehodí,“ řekl hned na uvítanou strejda pěstoun, ale za jeho zády se ozvalo nadšené volání: „Jé, teto, teto!“ Děti štěbetaly jedno přes druhé a vyzvonily Klokánku vše, co mělo být zřejmě zatajeno.
„Zlobíme a musíme za trest na půdu! Bydlí tam čerti! Já se začala počurávat a dostala na holou!“ Informace se na ně hrnuly ze všech stran. Moc je nepotěšily. Vlastně vůbec.
„Odjížděli jsme s tísnivým pocitem, či spíš přesvědčením, že v rodině není tak úplně všechno v pořádku. Hned po příjezdu jsme kontaktovali sociální pracovnici, která poté, co vykonala nečekanou návštěvu, byla téhož názoru. Rodina se snažila, ale péči o tak početnou skupinu dětí prostě nemohla zvládnout,“ vypráví Klokánek.
Děti se vrátily zpátky do Klokánku
Jejich nadšení ze shledání s pečující tetou bylo téměř neuvěřitelné. Nechtěly se od ní hnout na krok! „Musím vám něco říct. Asi nebudete mít radost, možná se budete na mě zlobit,“ řekla jednoho dne na provozní poradě. Oznámila, že si všech pět dětí vezme do pěstounské péče. Potom na vysvětlenou dodala: „Už je nechci dávat nikomu cizímu. Uvědomila jsem si, že k sobě patříme!“ A tak přišel Klokánek o skvělou tetu, ale děti našly milující osobu. To je přece důvod k radosti!
Fotografie jsou z důvodu citlivosti údajů pouze ilustrační, jména byla pozměněna.
Autor: Redakce ve spolupráci s Fondem ohrožených dětí – zřizovatelem zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek
Takových příběhů je v Klokánku mnoho. Fond ohrožených dětí, ve svých zařízeních Klokánek, pečuje o více jak 200 dětí s různými příběhy, které se neustále mění. Rádi se s vámi o ně postupně podělíme. Průměrná doba pobytu dítěte v našem zařízení je 6 měsíců. Pomoci můžete i VY. Klokánkům pro rok 2020 chybí 30 % finančních prostředků na běžný provoz. Číslo sbírkového účtu: 3055103/0300. Za každý dar děkujeme.
Zdroj: Klokanek FOD
