Děti jí říkaly „Forreste“, teprve mnohem později pochopila proč. Každý den utíkala co nejrychleji do školy a po škole zase co nejrychleji domů. Nedívala se nalevo ani napravo, jen chtěla přijít domů včas. Kdyby to nestihla, musela by klečet celý zbytek dne.
Tvrdé tresty
Domů to bylo dost daleko. Když jsem nestihla doběhnout včas, čekalo mě klečení. Myslím tím klečení celé odpoledne a večer. Až do spaní. Klečela jsem u babičky v ložnici, nesměla jsem jít do pokoje, kde jsme spali s mamkou, taťkou a malým bráškou. Nařídil to taťka.
On vlastně můj pravý taťka není, toho už jsem dlouho neviděla. Tenhle nový taťka se oženil s mamkou a mají malého syna. S bráškou si nesmím hrát. Když neklečím, pomáhám doma a na zahradě.
Rodina musí držet pohromadě, říká ten taťka. A protože jsme rodina, chodili jsme všichni i stejně ostříhaní. Já, bráška, mamka, taťka i babička. Úplně nakrátko. Takže když mi děti neříkaly Forreste, říkaly mi, že jsem pejsek, protože mám na hlavě takové chlupy, mokré od potu z neustálého běhu.
Zdroj: 123RF.COM
Nesměla jsem se dívat s mamkou, taťkou, bráškou a babičkou na televizi. Nesměla jsem si dojít na záchod. Znamenalo by to další klečení. A tak jsem se někdy vyčůrala do oblečení, abych nedělala loužičky. Asi jsem fakt kus pejska. Snažila jsem se dělat všechno tak, jak po mně naši chtěli, aby mi nenadávali a abych nemusela klečet. Nohy jsem měla úplně otlačené. (Zkusili jste někdy klečet půl dne a dívat se do zdi? Někdy taky s předpaženýma rukama a na nich těžký kastrol?)
Začala jsem rozumět tomu, že jsem jiná
Snažila jsem se doma vysvětlit, co všechno můžou a mají jiné děti ve škole. Křičeli na mě a nadávali. Zase jsem klečela a byla ráda, že je ráno a můžu běžet do školy. Byla jsem jiná, děti se mi smály, byly ale hodnější než naši.
A pak jsem se dětem svěřila
Ukázala jsem jim, jaké je to u nás doma. Že mi je smutno, že se mi chce plakat a že už nemám co. A tak se škrábu nebo řežu něčím ostrým, abych cítila něco jiného, třeba i bolest. Ukázala jsem jim svá kolena, která jsem při tělocviku schovávala do tepláků. Ukázala jsem jim své pořezané ruce, schované v dlouhých rukávech.
Děti vše řekly paní učitelce
Zdroj: 123RF.COM
Paní učitelka se na mě smutně dívala, pohladila mě poprvé po mých pejskových vlasech a řekla, že už je to tady, že to čekala. Asi tu policistku a sociální pracovnici, co pak za mnou do školy přijely. Všechno jsem jim popravdě řekla a také to, že už domů běžet nechci. Že se bojím a taky že si chci odpočinout. A pak jsem se rozloučila s dětmi ve škole. „Budeme ti držet palce Forreste,“ říkaly děti.
Odvezli mě do Klokánku
Bylo mi 9 let, když jsem odjížděla do Klokánku (zařízení Fondu ohrožených dětí). V Klokánku i v nové škole jsem si našla nové kamarády. Tety byly moc hodné, trpělivě mi vysvětlovaly vše, co bylo potřeba, co jsem neznala. Učily mě věřit lidem a jak se k nim chovat. Viděla jsem film Forrest Gump a pochopila jsem, že se nic nemá vzdávat.
Měla jsem hezké oblečení, byla jsem vymydlená a voňavá jako ostatní děti ve škole. Měla jsem bombastické svačiny. I ty vlasy mi pomalu začaly dorůstat. Mluvila jsem s paní psycholožkou, přestala jsem si ubližovat škrábáním, dokonce za mnou přijel táta. Ten doopravdickej.
Příjezd vlastního otce
Vyprávěl, že má taky novou paní a čekají miminko. Pak jsme se všichni seznámili a já k nim začala jezdit. Na víkendy, na prázdniny. Když jsem k taťkovi odjela nastálo, měla jsem vlásky do culíku a sponečky jako ostatní holky.
Nové sestřičce jsem přivážela dárek a tatínkově ženě kytičku. Trochu jsem se bála z Klokánku odejít, jaké to bude u táty, když tam budu nastálo, jestli jim nebudu vadit. A co když někde potkám doopravdickou mámu? Jak se mám chovat? Jsem ale bojovník, jako Forrest, zvládnu to, tak mi držte palce.
Fotografie jsou z důvodu citlivosti údajů pouze ilustrační.
Autor: Redakce ve spolupráci s Fondem ohrožených dětí – zřizovatelem zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek
Zdroj: Klokanek FOD
