Čtenář Vojta se nám svěřil s příběhem starým několik let. Dnes už na ty časy vzpomíná s úsměvem na rtech, ale jako malého ho to opravdu trápilo. Už na základní škole se totiž stal terčem posměchu kvůli svému příjmení.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Pokračovalo to dokonce i na střední, když tedy konečně dosáhl plnoletosti, rozhodl se, že se nechá přejmenovat. Do té doby totiž strávil osmnáct let jako Vojtěch Píchal, což samozřejmě přitahovalo nechtěnou pozornost.
„Na základní škole jsem to měl těžké. Děti se mi smály, a já byl proto středem pozornosti, o kterou jsem nestál. Byl jsem spíše introvert. Snažil jsem se posměšky ignorovat a až do osmé třídy se mi to docela dařilo,“ vykládá Vojta. „Potom ale přišla střední, já začal mít zájem o holky a problém zesílil.“
Nebylo dne, kdy bych nebyl terčem posměchu
Vojta vzpomíná, jak se každý den děsil zapisování docházky. Kdykoli učitel přečetl jeho jméno a on prohlásil „zde“, celá třída se začala smát. „Bylo to utrpení, neměl jsem kamarády, protože jsem na posměšky reagoval přehnaně a snažil se si z ostatních taky utahovat, abych v tom nebyl sám. Holky se se mnou nechtěly bavit, protože jsem pro ně byl jenom hlupák, co se rozbrečí, kdykoli někdo řekne jeho jméno nahlas. Chtěl jsem změnu, ale problémů bylo několik,“ říká.
Tím prvním byl fakt, že i kdyby si Vojta jméno změnil, pro všechny ve třídě by zůstal stále Píchal. „Byl bych akorát ještě víc k smíchu, kdybych tenkrát v půlce školy změnil příjmení. Navíc moji rodiče byli vždy na jméno hrdí. Nikdy neprošli takovým trápením jako já, nechtěli ani slyšet o tom, že by k něčemu takovému dali souhlas,“ vysvětluje Vojta.
Před nástupem na vysokou jsem se rozhodl sám
Po dovršení osmnácti let a těsně před maturitou si nechal Vojta jméno změnit sám. „Nikdo už neměl právo mi do toho mluvit, konečně jsem se mohl rozhodnout bez souhlasu rodičů. Zajistil jsem, abych na maturitním vysvědčení měl už nové příjmení. Po nástupu na vysokou školu tak nikdo netušil, že jsem se ještě donedávna jmenoval tak trapně,“ vykládá Vojta.
Díky změně jména začal být Vojtěch sebevědomější, více se bavil s ostatními, dokonce si našel přítelkyni. „Od toho dne jsem úplně jiný člověk. Dnes mám už pět let přítelkyni, kterou si doufám jednou vezmu. Těším se, až si ona přivlastní mé příjmení za své. Ona samozřejmě o mé historii ví a je opravdu ráda, že se jednou nebude muset jmenovat Píchalová.“
Autor: Šárka Cvrkalová
