Klára byla podle svých slov vždy snílek, který raději zašel do knihovny než na večírek s kamarády. Většinu času trávila sama, kreslila si obrázky do svého notýsku a vymýšlela příběhy, které se nikdy nemohou stát. Na základní škole to bylo považováno za kreativitu. Na střední se jí ale ostatní začali smát, že až moc žije v iluzích a nesoustředí se na realitu. Právě bohatá fantazie ale dnes Kláru živí. Svěřila se nám s tím, že to, kvůli čemu dříve byla k smíchu, je pro ni dnes důvodem k vlastnímu úsměvu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Na základní škole jsem měla nejlepší slohové práce. Učitelé mě chválili a rodičům neustále na třídních schůzkách básnili o mé fantazii,“ vzpomíná Klára. „Jenomže když začala střední, chodili rodiče ze školy po konzultacích čím dál více zklamanější.
Podle učitelů jsem totiž sice měla skvělé výsledky, ale moje psaná díla byla vždy založena více na fantazii než na realitě, podle některých jsem prý byla na svůj věk až nevyspělá,“ pokračuje.
Ani spolužáci mou fantazii příliš nedocenili
Kláru doma mrzelo, že jsou její rodiče zklamaní. „Vybrala jsem si psaní, protože jsem vždy chtěla dělat něco pro děti. Příběhy o neexistujících stvořeních se pro mě staly vším. I když po mně ve škole chtěli něco jiného, nějakým způsobem jsem nadpřirozeno do textu dostala. A nikdo nemohl nic říci, splnila jsem požadavky a měla jsem skvělé známky. Ale nedokázala jsem se bavit s ostatními o reálném životě, o vztazích, o rodině. Trávila jsem raději dny sama s poznámkovým blokem a kreslila si ilustrace do svých příběhů,“ vysvětluje čtenářka.
Stala se tak podivínem a většina žáků se jí jenom smála. Ani po nástupu na vysokou se toho příliš nezměnilo. „Začala jsem sice brát život vážně, dál jsem se ale věnovala kreslení a psaní podivných příběhů o příšerkách a neexistujících věcech. I když jsem si našla přítele, po půl roce mě opustil. Nedokázala jsem zkrátka najít společnou řeč skoro s nikým. Jenom s malými dětmi.“
Vydělávám slušné peníze, bavím se a dělám práci, co mě naplňuje
Když dnes Kláru někdo z bývalých spolužáků pozná a baví se s ní o tom, kde nakonec skončila, může jí jen závidět. „Společně s kamarádem jsme založili dětský tábor. On je vedoucí, já děti učím kreativním činnostem. Tak trávíme už několikáté léto. I když nechceme po rodičích dětí příliš, je to dost na to, abychom si za ty dva měsíce vydělali slušné peníze. Po zbytek roku pracuji jako výchovná poradkyně v domově dětí a mládeže,“ říká čtenářka.
Děti mají Kláru rády právě proto, že i přes svůj věk se nad ně nepovyšuje, vypráví jim příběhy o příšerkách, učí je kreslit a psát. Ony na ní vidí, že se s nimi baví, a ona zase pozoruje, že jim svým chováním pomáhá s rozvíjením fantazie. „Dělám to, co jsem vždycky chtěla. Rodiče jsou na mě nakonec hrdí a já jsem ráda, že jsem se svého snu nevzdala.“
Autor: Šárka Cvrkalová
