Mít tajemství před blízkým člověkem nikdy nevěstí nic dobrého. Alena před svým synem celý jeho život tajila jedno velké tajemství a nyní se rozhodla, že mu řekne pravdu. Má však velký strach, aby odhalení pravdy nemělo špatný vliv na jejich již tak křehký vztah.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Libor je jediným synem Aleny a jejího manžela. Cesta k němu však nebyla jednoduchá a manželé si před lety užili svoje.
Přála jsem si miminko, ale osud mi nebyl nakloněn
Je to už mnoho let zpátky. Byla jsem ještě mladinká a strašně moc si přála miminko. Manžel naštěstí nebyl proti, a tak jsme se o potomka aktivně pokoušeli.
Bohužel nám osud nebyl příliš nakloněn, ba naopak bych si troufla tvrdit, že k nám byl otočený zády. Ani po třech letech jsme se miminka nedočkali.
Pamatuji si, že jsem z toho byla tenkrát hodně nešťastná. Moje kamarádky vozily kočárky, kdežto já na ně mohla jen lítostivě pokukovat.
Souhlasila jsem s manželovým nápadem a konečně se dítěte dočkala
Můj muž tehdy moc dobře vnímal, jak mě celá situace okolo miminka trápí, proto přišel s nápadem, že si dítě adoptujeme. Ještě teď jsem mu za tohle rozhodnutí vděčná.
Nebyl to jednoduchý proces a stálo nás to hodně psychických sil, ale nakonec jsem se konečně dočkala svého vytouženého chlapečka.
Najednou jsme byli rodina a já nikdy nebyla šťastnější. Už v době, kdy byl Libor malé batole, jsme se s manželem domluvili, že mu nikdy neřekneme pravdu.
Celý život mě trápí, že synovi svým způsobem lžu
Syna samozřejmě nikdy nenapadlo zapochybovat, že by nebyl náš. Ani v tzv. telecích letech, kdy byl v pubertě, neměl jakékoli narážky. Vše se zdálo perfektní.
Mě ale celý jeho život trápí nepříjemné výčitky, že mu vlastně svým způsobem lžu. Doteď jsem ctila naši dohodu s manželem, že pravda zůstane jen mezi námi.
Musím s pravdou ven. Mám ale strach, že syna ztratím
Od určité chvíle je vztah mezi námi a naším synem velmi křehký. Před pár lety jsme se na něčem neshodli a jeho city k nám viditelně ochladly.
Právě to je důvod, proč stále váhám, jestli mu říci pravdu, že je adoptovaný. Bojím se totiž, že ho po odhalení rodinného tajemství ztratím nadobro.
Manžel mě od mého rozhodnutí odrazuje. Nesouhlasí s tím, že synovi řekneme, že ve skutečnosti není tak úplně náš. Já ale cítím, že to musím udělat.
Autor: Natálie Kabourková
Názor odborníka
Abychom se mohli v problematice tohoto příběhu dostatečně dobře orientovat, bylo by zapotřebí znát konkrétní detaily. Každý člověk je totiž jedinečný svými zážitky a zkušenostmi, které ho utváří. Je tedy nutné uvědomit si, že to, co může platit v případě jednoho člověka, nemusí nezbytně platit pro jiného.
Co vlastně způsobilo, že je nyní vztah s Aleniným synem křehký? Je to něco, co má nějakou spojitost s jejími současnými obavami ohledně adopce? A jak si myslí, že by mohla informace s adopcí ovlivnit jejich vztah?
Z jiného úhlu pohledu se může také zeptat následovně: Kdyby byla Alena na místě svého syna, chtěla by to vědět? Myslí si, že má na tuto informaci syn právo? Jak by se cítila ona na synově místě?
Je důležité uvědomit si, že rodina neznamená jen pokrevní příbuzenství, ale především i jakousi blízkost. Vědomost toho, že je někdo adoptovaný, má zcela určitě své místo už jen například kvůli možným dědičným faktorům či nemocem a podobně, avšak neměla by být rozhodujícím faktorem. Přesto je potřeba být při sdělení takové informace opatrný a dbát nejen na to, co říkáme, ale hlavně i na to, jakým způsobem to říkáme.
