Když se manžel paní Ivy dva dny neukázal doma, automaticky ji napadlo, že je za tím nevěra. Nejistotě příliš nepomohla ani skutečnost, že manžel nezvedal hovory a neodpovídal na SMS zprávy, které mu jeho žena posílala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Ještě nikdy se nestalo, že by Roman nepřišel domů. Teď to byly dva dny, kdy se doma neobjevil a nedal o sobě vědět. Ivě se hlavou honily tisíce myšlenek, co se mohlo stát. Ani jedna však nebyla příliš pozitivní.
První večer jsem měla hrozný vztek
Manžel jako každé ráno odešel do práce, ale rozdíl byl v tom, že se v podvečer doma neobjevil. Napadlo mě, že třeba zašel s kamarády na pivo a nedal mi vědět.
Jak už je u mě zvykem, čekala jsem na něho do noci. Dělávala jsem to tak pokaždé, zkrátka jsem nemohla usnout, dokud jsem nevěděla, že je můj muž v pořádku doma.
Když nepřišel ani uprostřed noci a na SMSky mi neodpovídal, dostala jsem vztek. Moc jsem toho nenaspala, dřímala jsem tak na jedno oko.
Nebral mi telefon, na zprávy neodpovídal. Napadalo mě to nejhorší
Situace se nezlepšila ani den poté. Já ráno odešla do práce pořádně vytočená, s manželem jsme se nepotkali. Doufala jsem, že se buď ozve, nebo že bude po mém příchodu z práce už doma.
Jenže doma nebyl. Volala jsem mu snad tisíckrát, ale telefon mi nebral. Neodpovídal ani na SMS zprávy, které jsem mu posílala. A že jich nebylo málo!
Začaly mě napadat samé špatné věci. Jednou z nich samozřejmě bylo i to, že mě podvádí a je někde s nějakou svojí milenkou. Tahle představa mě vytáčela do ruda.
Když po dvou dnech přišel domů, seřvala jsem ho již mezi dveřmi
Po druhé probdělé noci jsem už měla strach, jestli se mu něco nestalo. Volala jsem k němu do práce, ale tam mi řekli, že si vzal volno – to znamenalo, že žije.
Hlavou mi běhaly myšlenky, že se někde vesele peleší, zatímco já na něho doma čekám jako slepice. Druhý den v podvečer jsem zaslechla klíče v zámku.
Když se manžel objevil ve dveřích, hned jsem na něco začala křičet. Všechen vztek a zoufalost, které se ve mně dva dny hromadily, šly najednou ven. Dokonce jsem po něm něco hodila.
Vysvětlil mi, co se stalo. A já začala brečet
Manžel nechápal. Trvalo několik minut, než jsem mohla popadnout dech a přestala na něco křičet. Pak jsem si všimla, jak je unavený, smutný…
Manžel se posadil ke stolu a chvíli mlčel. Poté začal vysvětlovat, co se stalo. Když jsem slyšela, že mu předevčírem volala jeho máma, že zemřel jeho otec, začala jsem plakat.
Vysvětlil mi, že ke svojí matce hned jel. Byla psychicky úplně mimo, nemohl ji tam nechat. Telefon si v tom zmatku nechal v práci, proto se neozýval. Máma byla úplně v šoku, odmítala ho od sebe pustit, chytala záchvaty paniky.
Manželův tatínek byl nemocný, s jeho koncem už jsme pár měsíců počítali. Přesto se nedivím, že to jeho maminku tak vzalo – i já ho měla ráda, proto ten potok slz, který se mi spustil. Manželovi jsem se samozřejmě omluvila – scény od hysterické manželky totiž byly tím posledním, co v danou chvíli potřeboval.
Autor: Nikol Kolomazníková
