Dlouhých dvacet let pracovala Jiřina jako šatnářka. Ačkoli se její zaměstnání mnohým mohlo zdát nudné a obyčejné, ona svoji práci vždy milovala. Pak se ale stalo něco, co Jiřinu donutilo svoji milovanou práci opustit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Za dvacet let se Jiřina setkala s různými lidmi. Potkala jich tolik, že by to ani nedokázala spočítat. Teprve před nedávnem ji ale jeden návštěvník divadla donutil podat výpověď.
Divili se, jak mě to může bavit. Já tu práci zbožňovala
Pro mnoho lidí v mém okolí bylo nepochopitelné, jak mě může bavit pozice šatnářky. Kamarádky mi často říkaly, že ony by tak nudnou práci nedělaly. Podle nich jsem pořád jen seděla nebo dělala druhým lidem poskoka. Jejich slova mě nemohla urazit. Svoji práci jsem milovala. Každý den jsem v práci potkala mnoho lidí a bavilo mě s nimi prohodit pár slov. Jako šatnářka jsem pracovala krásných 20 let.
Lidé jsou různí a jejich oblečení zrovna tak
Pracovala jsem v divadle, kde se každý den vystřídaly desítky lidí. Dávno mi došlo, že jsou lidé různí a zrovna tak i jejich oblečení. Divili byste se, co mi mnohdy lidé nechávali pověšené na háčku v šatně. Myslela jsem si, že si tu práci udržím až do okamžiku, kdy budu nucena odejít. Ani jsem si neuměla představit, že bych měla dělat něco jiného. Šatnářka mi byla souzená.
Slyšela jsem podivné šustění
Koncem loňského roku jsem opět byla v práci. Toho dne jsem ještě netušila, že jsem tam vůbec naposledy. Stalo se totiž něco, co mě donutilo moji milovanou práci opustit a dát výpověď. Před představením jsem opět věšela bundy a kabáty jako každý jiný den. Jakmile to všude utichlo, věnovala jsem se luštění křížovek, kterými jsem si vždycky krátila čas. Zaslechla jsem ale podivné šustění, které vycházelo odněkud z věšáku.
Zvědavost mi nedala a způsobila mi obrovský šok
Jelikož šustění neustávalo, rozhlížela jsem se, odkud ten zvuk vychází. Pak jsem si všimla, že se jedna bunda pověšená na háčku pohnula. Už to mi přišlo divné, zvědavost mi nedala a já se šla podívat, co za tím stojí. Pod jednou bundou byla igelitka, kterou mi její majitel podal i se svrškem. Bylo běžné, že si u mě lidé věšeli batohy a klidně i kabelky. Sundala jsem igelitku z háčku a nahlédla dovnitř. V tom okamžiku se mi zastavilo srdce.
Někdo si do divadla přinesl hada!
V té igelitové tašce byl had! Okamžitě jsem ji upustila na podlahu a stalo se to, co se stát nemělo – had využil příležitosti a z tašky se odplazil. Leknutím jsem začala křičet, což se neslo celým divadlem. Byla jsem naprosto vyděšená! Když kolega zjistil, co se stalo, okamžitě se had začal hledat. Ten si rychle našel cestičku, kudy se odplazit a schovat. Několik lidí hledalo hada a já se třásla na židli a odmítala z ní slézt dolů. Slezla jsem až tehdy, kdy mě ujistili, že je had zajištěný.
Druhý den jsem v práci dala výpověď. Nemohla jsem se tam vrátit, stačil mi pohled na pověšené bundy a vrátila se mi vzpomínka na hada v tašce. Kvůli této zkušenosti jsem odešlaMĚ , a opustila tak práci, kterou jsem milovala.
Autor: Natálie Kabourková
