Po tříletém vztahu si Martin uvědomil, že chce s Hedvikou strávit zbytek svého života. Hedvika byla konečně žena podle jeho představ. Vždyť takovou roky hledal, nemohl si ji nechat utéct. Aniž by své přítelkyni cokoli naznačil, připravil pro ni skutečně romantickou žádost o ruku. Nepočítal ale s tím, jak jeho žádost dopadne.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Martin si dal opravdu záležet, aby na Hedviku udělal patřičný dojem. Inspiroval se na internetu a vymyslel takové rande, o kterém většina žen tajně sní. Na jeho konci mělo zaznít jedno slovíčko, kterým by Hedvika potvrdila, že to s Martinem myslí vážně. Jenže ono slovíčko „ano“ bohužel nezaznělo…
Náš vztah byl sice trochu netradiční, ale mně to nevadilo
Hedviku jsem poznal před necelými čtyřmi lety. Nejdříve jsme se jen tak oťukávali, poté jsme to dali dohromady. Nikdy mi nijak zvlášť nevadilo, že má Hedvika hodně práce a že se vídáme spíše sporadicky. Také jsem přehlížel, že u mě mnohdy nechtěla zůstat přes noc a místo toho se po příjemně strávených chvilkách vrátila zpět do svého bytu. Hedvika byla prostě úžasná a já to všechno okolo přehlížel.
Vymyslel jsem, jak Hedviku požádám o ruku
Uvědomil jsem si, že chci mít Hedviku po svém boku do konce života. Aniž bych jí cokoli řekl, začal jsem plánovat, jak ji požádám o ruku. Inspiroval jsem se na internetu a vymyslel opravdu zajímavý plán.
Hned ráno jsem Hedviku vzal na snídani do naší oblíbené kavárny, kam chodíme často. Tam jsem se domluvil, aby na stůl připravili růži. Po snídani jsem ji vzal do obchodu, kde jsem chtěl, aby si koupila nové šaty – ty si měla obléknout večer, ale ještě netušila, proč vlastně. Poté jsme spolu jeli do Zoo, kde jsem domluvil, aby mohla Hedvika nakrmit tuleně, které odmalička zbožňuje. Odpoledne jsem Hedviku odvezl do centra, kde jsem jí předem domluvil kadeřnici a kosmetičku – chtěl jsem, aby byla večer krásná. Vše spělo do svého finále a já se nemohl dočkat.
Pozval jsem naše přátele. Chtěl jsem, aby byli u toho
Konečně to bylo tady. S Hedvikou jsme se měli sejít v restauraci, kde jsem si pronajal salonek. Pozval jsem naše společné přátele, aby byli u toho velkého okamžiku. Když Hedvika dorazila, oněměla, protože nic z toho nečekala. Dali jsme si předkrm, poté hlavní jídlo a pak to mělo přijít. Před dezertem jsem poklekl před svoji přítelkyni a vyslovil se. Nebudu dělat ramena – srdce jsem měl až v krku.
Hedvika se rozplakala a já myslel, že štěstím. Jenže štěstím to bohužel nebylo. Hedvika mi pak řekla něco, co mi vyrazilo dech. Pak už jsem brečel i já.
Nevěděl jsem o ní všechno
Hedvika mi svěřila své tajemství, o kterém celé ty roky mlčela. Byla nemocná. To vysvětlovalo naprosto všechno, co se v našem vztahu kdy dělo. Hedvika docházela na léčení, mnohdy jí nebylo dobře, její stavy byly jako na houpačce. Nejhorší zprávou bylo, že je ve třetím stádiu ošklivé nemoci a před sebou má již to poslední. A léčba příliš nezabírá.
Tohle jsem nevěděl a vyrazilo mi to dech. Nikdo z přítomných to nevěděl, všichni mlčeli. Když jsem to částečně vstřebal, znovu jsem před Hedviku poklekl a požádal ji o ruku ještě jednou. Chtěl jsem, aby byla mojí ženou. I kdyby to mělo být jen na pár let. Souhlasila a za dva měsíce máme svatbu.
Autor: Nikol Kolomazníková
